Sparťané hořekují. Dalo by se říci, že i právem. Říkají, že to poženou výš a výš a ještě výš. Být nějaký Evropský soud pro fotbalová práva, skončil by případ sporné penalty písknuté rozhodčím Radkem Matějkem po Hušbauerově faulu-nefaulu na plzeňského Limberského před ním. Rudí by rádi vymohli svou spravedlnost třeba až u Hospodina. Ostatní (rozuměj: nesparťané) Letenské posílají, ať běhají třeba od čerta k ďáblu, protože jinam nepatří. A bezcitně je odkazují na nesčetné případy v minulosti, kdy si soupeři AC Sparta stěžovali na stejné, ba závažnější a prokazatelnější křivdy, a z Letné se jim dostalo pohrdavého výsměchu: jste uplakánci! A k tomu připomínka, že stížnosti na „tendenční“ pískání ve prospěch Sparty vznikají z pouhopouhé závisti puzené úspěchy nepřekonatelné božské Železné. Nyní přestala být Božská, zapadla do „zbytku světa“, jímž opovrhovala, a najednou hystericky slzí a dupe, když má pocit, že byla odstrčena ve frontě na lízátko.
Sparta si stěžuje u Nejvyššího
Pro někdejší sparťanskou zpupnost je současný posměch, mířený k uplakanosti Sparty a jejích fanoušků, možná zasloužený a pochopitelný, není ale správný. Protože o pořádek v kopané (a ostatně v celé společnosti) by mělo jít každému normálnímu člověku. Nelze přivítat nespravedlnost vůči někomu a levárnu na něm učiněnou jenom proto, že jsme ho z podobných či horších podrazů podezírali dlouho před tím. Když někdo podvede korupčníka, je to sice veselé, ale k ničemu to nevede, jenom se přidává další článek do svinského řetězu. Kdyby někdo, dejme tomu, uzmul nyní MUDr. Rathovi z jeho vily nějaký drahocenný obraz, nebyl by to spravedlivý trest, ale zlodějina. Pokud by byla Sparta doopravdy úmyslně poškozena, není to důvod k veselosti. Platila by totiž stejná nebo podobná pravidla, jako když před časem ona sama vládla neochvějně českému fotbalu a kdekdo ji podezíral z kdečeho. Podobné „spravedlnosti“ se říká lidovým rčením „vytloukání klínu klínem“ a leckde to došlo až k řešením křivd pomocí metody přiléhavě zvané „krevní msta“.
Chci věřit, že lkající i zuřící vedení Sparty doopravdy chce, aby v kopané platila pravidla a bylo jasno alespoň tak, pokud to jde, a nesměřuje k tomu, aby se vrátily „sparťanské doby“. Tedy čas, v němž si Letná dovolila všechno a ti, kdo protestovali, dostali punc ubulenců, závistivců a stěžovatelů. Období, ve kterém byla z vůle kohosi vyvolená, všemocná, nedotknutelná carská Sparta a pak „zbytek světa“, jacísi fotbaloví poloprávní mužici.
Tady si neodpustím jednu poznámku vůči sparťanským fanouškům, alespoň k jedné (značně rozsáhlé) jejich části. Ti by nyní měli mlčet. Protože zejména oni byli nositeli rudé nadutosti a přesvědčení, že každá kritika jejich milovaného týmu je vedena pouhou závistivostí vůči jeho úspěchům. Oni byli přesvědčeni, že všechno, co se pískne pro Spartu, je správně, a co se neodpíská proti ní, určitě se nestalo, i kdyby to zřetelně viděl i poloslepý starý pes až kdesi od soklu Stalinova pomníku. To oni nesli pochodeň víry, že Sparta smí všechno a jiní nic. Fans rudých křičeli ono trapné „Sparťanská šlechta!“ s přesvědčením, že Sparta má i právo na první noc. A jsou to pořád stejní lidé, ti, kdož vzývali povinnou božskou nadřazenost letenských model (a v jejich stínu i tu svoji mrňavou), a nyní pláčou jak malí kluci, kterým se zakutálela kulička. Možná je sparťanské vedení nové, snad noví hráči uvažují jinak, doufám, že jim jde o pořádek a spravedlnost. Mnoha, a obávám se, že většině sparťanských příznivců to nevěřím. Ti touží opravdu po tom, aby se vrátily „staré zlaté sparťanské časy“. Rudá nedotknutelnost.
A teď k jádru pudla. Přestaňme sledovat neustále dokola zákrok Hušbauera na Limberského na zpomaleném záběru. Připomeňme si ten okamžik v přímém přenosu: bylo vám okamžitě jasno? (Pokud tedy nejste zaujatí a nevidíte každý zákrok hráče svého mužstva jako čistý a naopak u „těch druhých“ jako špinavost.) Matějek záznam k dispozici neměl. A vzpomeňme výroků sudího Kevina Bloma v našem „evropském“ kvalifikačním zápase se Skotskem. Jan Rezek padl, aniž by se ho bek Wilson dotkl. Kopali jsme penaltu. O chvíli později se Hubníkův zákrok na Skota Berra dal písknout spíše, byť byl také více méně „nepenaltový“. Skot dostal od Bloma žlutou za simulování. Říká někdo, že Nizozemec Kevin Blom pískal „tendenčně“ a naznačuje snad, že kdesi na nejvyšších místech měli zájem na tom, aby na úkor Skotů postoupila Česká republika? Ba že byl Blom uplacen některým z českých privatizérů? Čímž dozajista nechci omlouvat Matějkovu chybu. A k Hušbauerovi: pokud hlas sparťanského lidu odsuzuje Limberského za komediální výkon, nechť se zamyslí nad tvrzením svého hráče, že penalta na Plzeňáka nebyla, zatímco ta na něj ano. Také hezké divadlo jednoho herce.
Je to ošklivý případ. Svědčí o tom, jaká atmosféra je v české kopané a potažmo v celé naší společnosti, chcete-li módně: ve veřejném prostoru. Nedůvěra. Podezírání. Osočování. Nejhorší je, že tu pro to existuje živná půda. Protože den co den vyleze na povrch nějaká lumpárna. Věří snad někdo, že „rebelové“ v ODS nesouhlasí s vládou v otázce daní z ideových důvodů? Myslíte, že je málo těch, kteří jsou přesvědčeni, že za „metylalkoholovou aférou“ se skrývají nějaké hodně vysoko postavené hlavy, na které se nikdy nepřijde, lépe řečeno, o kterých se nikdy nebude mluvit? Můžeme věřit, když se „strany opoziční smlouvy“ přou o to, která metoda je lepší při boji s korupcí? Jsme nakaženi nedůvěrou. Je to smrtonosný virus, horší než ten výše řečený chlast. Ale z něčeho musel vzejít.
Rád bych věřil současnému šéfovi českého fotbalu Miroslavu Peltovi, který ještě jako „pouhý“ vůdce Jablonce v roce 2010 odpověděl v rozhovoru na otázku, zda „korupční aféra“ vylepšila fotbalové prostředí: „Jsem si na devadesát devět celých devět procenta jistý, že nás to všechno vyléčilo. Jestli dnes rozhodčí udělá chybu, tak to není cíleně. Hráli jsme doma se Slavií, dostali jsme gól z ofsajdu. Ale jsem si jistý, že to rozhodčí neudělali schválně. Je to lidský faktor. Když vidím některé chyby rozhodčích v anglické lize, tak se chytám za hlavu. Kdyby se to stalo u nás, tak se zblázníme. My to totiž máme v sobě, ve všem vidíme spiknutí. Dříve jsme žili jen kdo, co a jak. Dneska to necítím.“
Případ „plzeňská penalta“ naznačuje, bohužel, že Pelta, který žít u Indiánů, nosil by válečnické jméno Cinklé jaro, se mýlil. Je to tu zase. Alespoň Sparta je o tom přesvědčena. A budeme-li spravedliví, musíme uznat, že ji v současné zdejší atmosféře zase až tak nemůžeme soudit. S tím, že ti škodolibí mezi „nesparťany“ řeknou, že rudí z Letné přece musejí něco vědět o tom, jak to ve fotbale chodilo. A že kdo sil vítr, sklízí bouři. Ať teď nebulí. Možná to bude nefér, ale tak to u nás, v zemích Koruny české, je. Nejen na hřišti. Nicméně bych byl rád, kdyby se případ „plzeňská penalta“ jasně vyřešil.