Ačkoliv tento příspěvek bude převážně pojednávat o hrůzách, které pasovská vojska v Praze způsobila a zapříčinila, a jak se s tím až dodnes nejednoznačně vyrovnáváme, přece by nebylo správné přeskočit i to příznivější, co nás s bavorským starobylým a půvabným městečkem Pasovem spojuje.
Jak nám ti Pasovští nakonec zavařili
Tou první událostí, kterou bych rád zmínil, je křesťanský křest, který u pasovského biskupa přijal v roce 831 zakladatel prvního státního útvaru na našem území, Velké Moravy, Mojmír I. Tím dostal nejen sebe a své poddané, ale i celé území pod vliv pasovského biskupství (v tu dobu již existujícího téměř celé století).
Další významnou roli sehrál Pasov v roce 1552, kdy zde byl podepsán smír, který v Svaté říši římské zaručoval některá práva luteránům. Není bez zajímavosti, že místo císaře podmínky vyjednával Ferdinand I., který byl i českým králem. Tato dohoda byla jakýmsi přípravným stupněm pro zásadnější Augšpurský mír, který byl v jiném bavorském městě podepsán již o tři roky později, tedy v r.1555, akterý poskytl řešení k ukončení náboženských válek.
Závěrečná zmínka o Pasově však už nic moc kladného nepřináší. Hluboký svár mezi habsburskými bratry, starším Rudolfem II., císařem a králem, a mladším, ale patrně ambicióznějším a schopnějším Matyášem, který se nechtěl spokojit se svou nepatrnou, vedlejší pozicí, byly dost urputné. Postupně Matyáš získával na úkor Rudolfa Moravu, Rakousko a Uhry, což bylo i písemně potvrzeno Libeňským mírem z r. 1608. Spory mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem ovšem přetrvávaly v různých formách nadále.
K nešťastnému rozuzlení přispělo, že v roce 1611 vojska pasovského biskupa a zároveň arcivévody Leopolda V. (taky Habsburka) vpadla válečně do Čech, aby vypomohla jeho bratranci císaři Rudolfovi II. v boji proti Matyášovi. Proč zrovna jemu a ne tomu druhému bratru, který byl také jeho bratrancem? Asi šlo o více než o rodinné sympatie; šlo o to, že Rudolf by raději viděl jako svého nástupce právě Leopolda. Pasovští tehdy drancovali jižní Čechy (České Budějovice, Krumlov, Tábor…) a 15. února 1611 se dostali až do Prahy. Vznikla opravdu vypjatá situace – v Praze bylo vojsko pasovských žoldnéřů (kteří již dlouho nebyli vyplaceni, a proto byli velice lačni po kořisti), své pozice zde drželo i stavovské vojsko, a navíc se dalo předpokládat, že tyto vojenské manévry nenechají v klidu ani Matyáše (jeho vojsko se také skutečně ku Praze na konci února vydalo).
Nedivíme se, že v tom stavu kritického ohrožení Prahy došlo za dané vypjaté situace k zoufalým činům, k drancování a k bojům a k mordům. Pasovští žoldáci, kterým byl dlouho jejich žold pouze slibován, plenili Malou Stranu. Část Pražanů (a nezapomínejme, že v té době tvořili protestanté jistě tři čtvrtiny obyvatelstva) vnímala tento vpád jako útok na sebe a ve snaze uhájit alespoň Staré a Nové Město pražské se uchýlila ke zlým, násilnickým činům (které neschvalujeme, ale chápeme jejich důvody). Svou zlost napřela na katolické kláštery, které považovala za možné opěrné body vojska pasovského biskupa (např. Na Slovanech, Na Zderaze, Klementinu a vůbec zvláště na Novém Městě pražském). Opravdu některé kláštery posloužily jako pevnosti – a jejich obyvatelé se sami ubránili, někde dokonce obranu poskytlo stavovské vojsko, některým pomohli prostí Pražané, ve shodě katolíci i luteráni.
Nejtragičtější byla akce v klášteře u Panny Marie Sněžné, kde bylo všech 14 přítomných bratří řeholníků (rozhodně nepůsobilo uklidňujícím dojmem, že byli většinou cizinci) surově povražděno, přestože nijak nebojovali a dokonce se ani nebránili. To byl jistě projev nesmyslného řádění. Je však třeba vidět, že útoky na kláštery byly reakcí (byť nenáležitou) na drancování Prahy pasovskou soldateskou, které jak uvádějí historické prameny kromě značných materiálních ztrát přineslo 1400 mrtvých a zraněných. Ti jsou však pozapomenuti, jako by jejich obětí vůbec nebylo – ale již v 17. století se rozběhl proces, který měl oněch 14 zavražděných františkánů beatifikovat, tedy blahořečit. Zdárný závěr tohoto procesu byl v předstihu naplánován na 13. října 2012 do pražské katedrály.
Je jistě svrchovanou věcí katolické církve, jaké obřady vykonává a co si jimi chce říci. Mám však za to, že my ostatní máme také právo mít na tu událost svůj názor. Jsem hluboce přesvědčen, že oněch nešťastných 14 františkánských bratří nebylo mučedníky pro svou víru, ale že se nespravedlivě a nešťastně stali obětí mocenských sporů a jejich bolestných dopadů na existenci většiny Pražanů. Zde nešlo o náboženskou válku, o nějaký ozbrojený konflikt mezi vyznáními. Bylo dost význačných katolických představitelů, kterým nebyl po chuti zásah Pasovských. A na druhou stranu i ty případy, kdy se protestanté – ať v řadách stavovského vojska, nebo jako bezejmenní dobrovolníci postavili na obranu katolických klášterů – jsou dokladem, že ještě se i vnitřně v Českém království uplatňoval Majestát o náboženské svobodě, který bránil násilí ve věcech víry.
Jak je celá tato záležitost paradoxní podtrhuje skutečnost, že jedním z mých nejbližších katolických přátel a bratří byl františkán právě z kláštera u Panny Marie Sněžné. A doufám, že na tom nic nezmění ani tento můj vyjádřený názor na onu historickou událost.