Kimův režim opět, už asi po tisící hrozí zbraněmi. A ne ledajakými. Podle prohlášení Pchjongjangu prý jeho rakety mohou zasáhnout americkou pevninu. Tedy nejen zámořská území Spojených států, jako např. ostrov Guam, ale třeba Kalifornii nebo Aljašku. Severokorejské varování však nikdo nebere vážně.
Severokorejské rakety – hrozba, nebo strašák?
Pravda, slova na adresu „amerických imperialistů“, jak o nich mluví severokorejská média, jsou velmi ostrá, nikoli však nečekaná. KLDR nejnovějšími hrozbami reaguje na dohodu mezi Washingtonem a Soulem, která umožní Korejské republice vyvíjet a rozmisťovat rakety o doletu až 800 kilometrů. Zasáhnout a zničit tak budou moci jakýkoli cíl na území svého komunistického souseda.
Spojené státy přitom dlouhá léta odmítaly svému korejskému spojenci něco podobného dovolit. Obávaly se totiž vypuknutí zbrojní horečky. Pchjongjang přesto pokračoval v tajném jaderném i raketovém programu, Američanům i celé Radě bezpečnosti OSN navzdory. Pohár trpělivosti ovšem přetekl bezprecedentním útokem na civilní cíle, vůbec prvním od konce Korejské války v roce 1953, když severokorejské dělostřelectvo před dvěma lety ostřelovalo ostrov Jongpchjong. Čtyři Jihokorejci zemřeli a devatenáct lidí utrpělo zranění.
Soul si je samozřejmě vědom, že by vypuknutí regulérního konfliktu znamenalo de facto zničení nejen jihokorejské metropole, která je na dostřel zhruba deseti tisíc severokorejských děl a raket. Právě proto chce ale mít v ruce zbraňové systémy, které budou mít odstrašující účinky. Střelami s delším doletem totiž bude moci jihokorejská armáda kdykoli zasáhnout daný cíl.
Však také Severní Korea po uzavření dohody spustila doslova vodopád slovních útoků a varovala před rozpoutáním vojenského konfliktu. Spojeným státům zároveň pohrozila, že její mezikontinentální střely jsou schopné zasáhnout i americkou pevninu. V televizi se, jako obvykle objevily záběry dokazující připravenost všech jednotek rozdrtit nepřítele na prach, tedy jak „amerického pána“, tak i jeho „jihokorejského poskoka“.
Pravdou je, že Severní Korea dlouhá léta vyvíjí střely Taepondong 2 s doletem šest a v lehčím provedení až deset tisíc kilometrů, úspěšně je ale zatím nevyzkoušela. Zpravodajské služby navíc podezírají Pchjongjang, že tuto technologii, resp. její část prodal v roce 2005 Íránu. I proto zůstává severokorejský raketový i jaderný program hrozbou pro celý asijsko-pacifický region.
Současné řinčení zbraněmi, tedy že by mohly udeřit přímo na americkém území, je ale spíše zbožným přáním notně vzdáleným od reality. Kimův režim, mimochodem jediná vládnoucí komunistická dynastie na světě, má problémy s upadající morálkou příslušníků více než milionové armády.
Ekonomické potíže země se totiž podepsaly i na zásobování armády a pro mnohé vojáky je stále obtížnější zajistit si kvalitní potraviny. V nedávné minulosti se dokonce výrazně zvýšil počet „průniků“ severokorejských pohraničníků na čínské území, kde, lidově řečeno, kradli slepice. Pekingu, i když je nejvěrnějším spojencem Pchjongjangu, tak nezbylo, než na společné hranici postavit bezpečnostní bariéry, které začala střežit armáda.
Posledním důkazem poklesu disciplíny a morálky pak jsou zoufalé útěky severokorejských vojáků na Jih, do Korejské republiky. A to bez ohledu na to, že demilitarizovaná zóna rozdělující Korejský poloostrov je dnes nejstřeženější hranicí na světě. Naposledy přes ni komunistický voják přeběhl uplynulou neděli a při útěku zastřelil své dva nadřízené důstojníky.
Raketové hrozby Pchjongjangu tak nejsou ničím jiným než hlasitým projevem vzteku. Možná oprávněného, ale neškodného. Navíc v Soulu i Washingtonu jsou na podobná prohlášení už dávno zvyklí.