Je to divný jev. Myslím, že v dějinách lidstva nevídaný. A myslím, že lidstvem zatím nevnímaný a nereflektovaný. Nejdříve to nebylo tak patrné, ale dnes je stále jasnější, že nás živé, stále víc a víc baví mrtví. Mrtví zpěváci, herci, režiséři, autoři – zkrátka umělci. Když mi to poprvé v celém rozsahu došlo, otřásl jsem se podobně, jako když mi kdysi u oběda kolega vegetarián řekl, že jím mrtvoly. Mrtví baví živé. Je to tak a bude to tak zřejmě stále víc.
Mrtví baví živé
Všechno začalo před více než sto lety. Nejprve Edisonův fonograf začal zaznamenávat zvuk a pak kamera bratří Lumiérů zaznamenala pohyblivý obraz. Nezačalo jen století nafty, ale taky století záznamu. Jali jsme se zaznamenávat a zaznamenáváme se stále víc. Tehdy, na začátku téhle éry, bylo záznamových zařízení pár a tak menšina zaznamenávala většinu. Dnes, kdy je kamera součástí každého mobilního telefonu, se poměr obrátil. Ovšem ne způsobem, jakým byste očekávali – většina zaznamenává menšinu, ale všichni zaznamenávají všechny.
Zdánlivě by to tedy mělo vést k tomu, že bude vznikat spousta nových a nových záznamů a žijící budou bavit žijící. To se jistě do určité míry i stalo, ale ukazuje se, že v umění zdaleka neplatí, že kvantita produkuje kvalitu. A tak se posluchači, diváci, ale i ti, kdo pro ně pořady vybírají, tedy redaktoři a dramaturgové, stále víc obracejí na starou osvědčenou kvalitu a dochází k tomu, že mrtví baví živé!
Díváme se tedy stále častěji na filmy dávno mrtvých autorů, režisérů, s dávno mrtvými herci. A stále nás baví a stále nad nimi žasneme. Stačí si pustit grotesky Charlieho Chaplina, Friga, Laurela a Hardyho, Harolda Loyda. Od jejich natočení uplynulo sto let. Jejich tvůrci, kameramani, režiséři i herci, jsou už dávno mrtví. A stále nás baví!
A nemusíme chodit daleko. Česká televize slaví 60 let od svého vzniku a tak se, díky vzpomínkovým reprízám, dostáváme dnes a denně do situace, kdy se smějeme humoru Miroslava Horníčka, Jana Wericha, Felixe Holzmanna a dalších mistrů doby minulé.
Mrtví baví živé - situace, která v dějinách ještě nikdy nebyla. Má to i své stinné stránky: např. „vinou“ záznamu se dnes musí student filmové školy celé roky seznamovat s tím, co natočili jeho předchůdci a teprve potom může natočit něco sám.
A co teprve ta kvanta záznamů, které dnes a denně produkuje každý z nás? Co to znamená? Jak to skončí? Už dnes se scházejí rodiny a místo toho, aby si povídaly, civí celé hodiny na to, co kdo z nich natočil! Brrr…
Na stovkách televizních kanálů běží souběžně miliony hodin pořadů, které není jeden člověk vůbec schopen sledovat, natož hodnotit. Existují mnohasetdílné seriály, které celé neviděli ani jejich tvůrci! Vzrůstá počet filmů a klesá počet lidí, ochotných je sledovat a vyhledávat mezi nimi kvalitu. I proto je snadnější obrátit se k osvědčeným titulům, i proto stále víc mrtví baví živé. Přichází něco, co známe z ekonomiky jako krizi z nadvýroby. Příliš mnoho příběhů, příliš mnoho výrobců příběhů, příliš mnoho zboží a nikde žádní spotřebitelé, konzumenti - posluchači a diváci.
Společnost se fragmentarizuje, štěpí se na malé, specializované skupiny, neexistuje už žádná společná platforma, která by lidi dala dohromady. Je to náhoda nebo zákonitost nebo snad nějaký „osudový“ záměr? Soudím, že dřív nebo později dojde k zahlcení systému. A jak to dopadne? Tak jako vždycky v dějinách: staří mrtví budou muset udělat místo novým mrtvým. Ale to už budeme, vy i já, taky „zaznamenaní“ a spolehlivě mrtví.
P. S.
Kolega hudební dramaturg mě po přečtení mého blogu poučil, že existuje i selekce mezi mrtvými a o tom co přežije, rozhodne občas i náhoda. Například J. S. Bach byl 100 let úplně zapomenut a nebýt toho, že syn bankéře F. Mendelssohn-Bartholdy měl nejen talent, ale i peníze, aby platil orchestr a bádal v archivech, Bach by nikdy nebyl znovuoživen. Vždyť se mu vysmívali i jeho vlastní synové, o kterých se dnes ví jen díky jejich zavrhovanému a původně zapomenutému tatínkovi.