Rozpoutali jste špinavou válku, co se postupně vymkla kontrole, a potřebujete po sobě uklidit? Napalm je příliš brutální. Použijte něco nového, čistého a chirurgicky přesného. Něco, co plně dostojí pattonovskému „nepoložit život za vlast, ale donutit k tomu ty druhé“. Použijte drony! Nebo ne…?
Drony, napalm 21. století
Čistému vše čisté
V USA se debatuje o problematice dronů (tj. bezpilotních prostředků) velmi zevrubně. K nám ozvěny této diskuze zatím příliš nedoléhají, tak je dobré si ukázat, že likvidování teroristů pomocí raket odpalovaných létajícími roboty má řadu háčků. Americký senátor Lindsey Graham a televizní stanice al-Džazíra se nechali slyšet, že americké drony mají zatím v muslimském světě na svědomí 4 700 životů. Ač s používáním dronů začal prezident George W. Bush, až za jeho nástupce Baracka Obamy se dostaly ke slovu výrazně více a na přetřes přišla i otázka jejich použití k zabíjení osob na půdě USA.
Tak komplexní užití dronů by zasluhovalo veřejně dostupnou sadu pravidel, která budou držet americkou armádu a soukromé kontraktory, kteří drony také pilotují, na uzdě. Nic takového však neexistuje ani v USA ani na mezinárodní úrovni a otázka dlouhodobé morální udržitelnosti početných dronních útoků zůstává nezodpovězena. Spolu s rostoucí autonomností a umělou inteligencí těchto strojů na straně jedné a jejich používáním i v armádách dalších států na straně druhé, se z toho začíná stávat otázka velmi ožehavá.
Z války není úniku
Když se kácí les, létají třísky. Problémem však podle mne je přinejmenším to, když je třísek 98 %. Konkrétně: časopis Foreign Policy píše, že z dronních útoků v Pákistánu jsou jen 2 % obětí tvořena výše postavenými veliteli al-Káidy. To úzce souvisí s druhým problémem, kterým je nastavení pravidel výběru cíle. New York Times, které lze sotva označit za anti-americký plátek, k tomu uvádí, že politika volby cílů pro drony razí pravidlo, že „každý cíl je automaticky považován za nepřátelského bojovníka, pokud není posmrtně prokázán opak“.
Jsou tady samozřejmě ještě další „drobnosti“, jako porušování suverenity cizích států, zabíjení lidí bez soudu, terorizování místních komunit permanentním dohledem bezpilotních prostředků, které se vesničanům vznáší hodiny nad hlavou a mohou kdykoliv zaútočit, nebo provozování válečných operací bez toho, že by je americká vláda označila za válku a plně vydala k dohledu kongresu. I pro cynika je však důležité si všimnout toho, že z dronů, které měly oficiálně sloužit jen k likvidaci výše postavených teroristů plánujících útok proti USA, je zbraň kosící tisíce lidí.
Vstanou noví bojovníci
Po porušení práva občana (byť teroristy) na spravedlivý proces v případě útoků v Bostonu, když byla Džocharu Carnajevovi až s odkladem sdělena jeho práva, a porušení práva na aspoň nějaký soud u lidí držených na Guantánamu, kteří kvůli tomu mimochodem teď drží hladovku, USA klesly ve své honbě za teroristy ještě o něco níže a drony se pro ně staly prostředkem, jak obejít skrze „bezkontaktní fyzickou likvidaci“ dřívější problém se zavíráním osob na Guantánamu či v tajných věznicích CIA.
Ono kosení stovek či tisíců skutečných či domnělých nepřátel však válku proti terorismu nevyřeší, protože se dotkne jen jeho symptomů a nikoliv kořenů. Drony mohou mít i řadu dalších negativních efektů. Jedním z nich je likvidace starších teroristických vůdců, s kterými se dalo aspoň občas dohodnout. Výsledkem je pak generační obměna, kdy se na místa nových velitelů derou mladší jedinci, se kterými se kvůli jejich fanatickému zápalu jednat nedá.
Početně i kvalitativně rostoucí užití dronů pro bojové účely se tedy postupně mění z chirurgicky přesných bodových zásahů na „plošně uplatňované řešení“. Podle Williama J. Astora z The Nation to asociuje scénu z filmu o válce ve Vietnamu s názvem Apokalypse Now! Tamní citát amerického důstojníka po napalmovém náletu by se nyní dal parafrázovat zhruba takto: „Mám rád zvuk dronů po ránu… Zní jako… vítězství!“