Možná se ještě budeme muset omluvit za listopad 1989

Vcelku nenápadně prošla médii zpráva, že tři bývalí studenti Vysokého učení technického v Brně, dnes architekti, se nemusejí svému někdejšímu pedagogovi Janu Snášelovi omlouvat za to, že v listopadu 1989 podepsali dokument, v němž mu vyjádřili nedůvěru, odmítli chodit na jeho přednášky a doporučili mu zvážit setrvání na škole.

Tehdejší předseda základní organizace KSČ na fakultě Snášel dostal v prosinci roku 1989 výpověď a jako červená nit se dlouhým souzením s bývalými studenty Jiřím Slezákem, Martinem Laštovičkou a Zdeňkem Hirnšálem táhne žaloba, podaná už v roce 1991, že peticí a vůbec akcemi proti němu v listopadu 1989 stala se mu občanská újma.

Nevím, jak komu to připadá, mně zcela absurdní, bohužel nevidím do kliček paragrafů, zejména těch našich, typicky českých, ale prvoinstanční soudy dosud rozhodovaly ve Snášelův prospěch. Teprve tento odvolací krajský soud rozhodl, že nelze bránit svobodnému projevení názoru. Navíc zjistil, že „tvrzení a hodnotící soudy původců listiny, v níž vyjádřili Snášelovi nedůvěru, nejsou v uvedených souvislostech neoprávněnou kritikou žalobce coby osoby veřejného zájmu, neboť mají pravdivý základ.“

Studenti tehdy, v listopadu 1989, napsali, že Snášel zneužívá politické postavení a projevuje se „demagogickým, arogantním a kariéristickým vystupováním“. Lze říci, že to bylo pro většinu komunistických funkcionářů charakteristické: byli přece symbolem neomezené moci a ta, jak notoricky známo od slov anglického historika Johna Dalberg-Actona, korumpuje, přičemž absolutní moc (kterou komunisté na základě 4. článku 1. hlavy ústavy se svou „vedoucí úlohou ve společnosti“ přece měli) korumpuje absolutně. Čímž není myšlena pouze korupce ve smyslu hmotném, nýbrž i korupce mravní a intelektuální. S čímž bezesporu souvisí zneužívání politického postavení… Byť předsedové komunistických organizací brali svoji pozici prvního po Bohu (rozuměj: po vyšším stranickém funkcionáři) jako samozřejmost. A – ruku na srdce, sáhněme si, přátelé, do svědomí – my ostatní jsme to trpně přijímali také. Byli to prostě „větší psi“, či, chcete-li bojaři, vykonavatelé moci, páni nad našimi těly i dušemi.

Zdálo by se, že brněnský krajský soud rozhodl po logice věci. Ovšem znepokojuje výrok Snášelova advokáta. Ten tvrdil, že trojice bývalých studentů žije v ideologické bublině roku 1989 a společnost už nyní je myšlenkově jinde. Co to má znamenat? Že současný veřejný prostor začíná vnímat režim, který tu do listopadu 1989 byl, jako dobrý? Že jeho vykonavatele rehabilituje? Že nakonec řekne, že to byli prima kluci a že to s námi mysleli dobře? Zatímco my byli nevděčníci…?!

Ono se to tak občas začíná jevit. Ne už pouze nostalgici, kterým uplavala Aurora, ale i někteří tzv. revizionisté začínají hledat v historii záchytné body, na nichž by se dala zakotvit myšlenka, že ten systém nebyl špatný, že jenom občas nějací nedobří lidé udělali chyby, že autobusy jezdily všude a měli jsme právo na práci (rád bych při této příležitosti upozornil, že to byla eufemisticky nazvaná pracovní povinnost, však z dějin dobře víme, že „Arbeit macht frei!“). Že občas někdo v tom zemském ráji na pohled visel za krk až do úplného zadušení, někoho trefili do břicha na hranicích nebo někdo seděl v base či tu toho, tu onoho vyhodili ze zaměstnání nebo ze školy, a to všechno jenom proto, že něco řekl, případně napsal nebo ani neřekl ani nenapsal, ale oni si usmysleli, že má prostě dotyčný smůlu a že se s ním musí zatočit, to je podle těchto nových opravců výkladu života bývalého „žití v ideologické bublině“ minulosti.

Že ten systém z nás vyrobil stádo přikyvujících pejsků usazených u zadních oken vytoužených autíček, jakousi navoněnou lůzu, prahnoucí už jenom po aromatičtějších parfémech, kterými se zamaskuje, že nám smrdí nohy i duše, to jaksi pomíjejí, byť se to s námi táhne dodnes. Že posiloval v našich myslích Závist a ta k sobě přitahovala svou věrnou sestřičku Nenávist (tak nějak jsi to říkal, že, milý Františku z Assisi?), to je přece pouze jednostranná ideologizace režimu rozhodně ne totalitního, však přátelé? Dalo by se říci, že ten režim byl přísný, někdy možná příliš, ale zase nám všechno dal, tedy všechno, co jsme potřebovali, vlastně: co on usoudil, že potřebujeme. Něco navíc nám tu ve větší, tu v menší míře dovolil vyvekslovat, vyšmelit, ba i ukrást, protože by bylo nehumánní okrádat rodinu, že? Tak co bychom si stěžovali?

Když to tak pěkně všechno zrevidujeme, zjistíme možná, že stěžovat si mohou oni. Stejně jako soudruh Snášel. Že měli zůstat na svých místech. Měli přece zkušenosti. Však to mnozí z nich (ti, kteří se dokázali uchytit ať už v politice prostřednictvím jiných stran, ne už pouze té jedné, jediné vyvolené a povolané, či v byznysu, ne už řízenému centrálně ÚV KSČ, ale kmotry) prokázali v praxi. A ta je zásadní ověřovatelkou teorií. To my, marxisté, jakož i neomarxisté, přece víme. Stejně jako je nám zcela jasné, že autobus nemá jezdit jenom do Horní a do Dolní, ale i do Horní Dolní. A jak to zařídit. A co se té vedoucí úlohy jedné strany týče, která z těch našich současných by to nevzala? To by se to přisávalo na státní cecíky!

Rozhodnutí brněnského odvolacího soudu bylo vlastně proti duchu doby. Měli bychom upravit paragrafy, aby jasně řekly, že komunističtí funkcionáři neměli, ba nesměli být v roce 1989 a později hubováni. Možná se svolá nějaká rehabilitační komise a poprosíme je za odpuštění. Svoboda nebude do jednací síně připuštěna. To není žádný relevantní svědek. Nějaká uřvaná bába jakási. Zato výše řečené dámy Závist s Nenávistí budou mít slovo. A přivoláme si k tomu nějakého erudovaného poradce z širé Rusi! Vždycky nám přece dobře radili. A jak se s nimi fajn obchodovalo! Třeba zrovna v jaderné oblasti, to byl export uranu, jen to svištělo. Tak teď by to šlo zase zpátky, z Moskvy rovnou do Temelína. Teprve pak bude ten atomový obchod definitivně výhodný pro obě strany. Už to nebudou ty komunistické, ale ty od Putina. Tam i tady. Už je čas, soudruzi, skoncovat s minulostí a jejím ideologickým výkladem. Bylo přece dobře a bude ještě líp! Ale nejdřív se jim budeme muset omluvit. Provést sebekritiku. Na to jsou oni psi.