Syrský prezident Bašár al-Asad to dokázal. Stal se jediným arabským diktátorem, který ustál za použití brutálního násilí arabské jaro. Navzdory všem předpovědím nadále každý den přepisuje syrskou krví dějiny blízkovýchodní revoluční vlny, která hlásala, že změna je možná a nevyhnutelná.
Jediný vítěz arabského jara
Říká se, že v izraelských tajných službách se ke každé analýze vypracuje ještě jedna, která ve svých závěrech tvrdí přesný opak toho, co ta předchozí. Vidět situaci popsanou přesně naopak totiž může analytikovi otevřít oči a vést jej k objektivnějšímu hodnocení. Nyní nastal čas tento postup aplikovat i v případě Sýrie. Dosud se totiž obvykle tvrdilo, že syrský režim je odsouzen k záhubě. Je tu s námi ale už nějak dlouho… Zkusme se na to tedy podívat tak, že válku ve skutečnosti nejen přežil, ale svým způsobem i vyhrál.
Slunce, které nezachází
Syrský prezident Bašár al-Asad, Slunce Sýrie, zvítězil. Překročil všechny červené linie, které mu mezinárodní společenství, USA, ženevské konvence či humanitární právo v písku narýsovaly. A nestalo se nic. Žádná otevřená vojenská intervence, žádný odchod do exilu. Syrský režim je pevně uchycen v Damašku a celkem pevně kontroluje i řadu dalších oblastí Sýrie.
Sever země je sice asi již natrvalo mimo kontrolu režimu, ale žádný pochod na Damašek se ani od severu z Aleppa, ani od jihu z Der‘á nekoná. Ba naopak, režim některá klíčová území dobyl zpět a jeho vítězství v boji o strategicky položené město Kusajr které leží u hranic s Libanonem a zhruba rok jej kontrolovala opozice, ukazuje, že Asad energii k dalším bojům rozhodně stále má. I spojenec syrského režimu, libanonské šíitské hnutí Hizballáh, opět napnul síly a na rozdíl od nedostatečně zásobovaných opozičních sil se chvástá vidinou „konečného vítězství“.
Válka bez konce
To, kam se konflikt dostal, přestalo být jeho vývojovým momentem či dokonce revolucí a stalo se stavem, novou temnou Sýrií, ve které může současný režim vegetovat klidně několik dalších let. Bašár al-Asad dokázal zemi i světu vnutit svoji představu, jak se má syrský konflikt vykládat – jakožto souboj legitimní vlády se skupinami zahraničních či zahraničím podporovaných islamistických teroristů. Z převážně mírumilovné opozice se pak kvůli světové pasivitě postupně stala změť milic vedená skupinami napojenými na al-Káidu, které se Západ právem zdráhá podpořit.
Země bez naděje
V Sýrii nikdo intervenovat nebude a i kdyby chtěl, tak nedávné dodávky ruských protilodních raket jej donutí si to dvakrát rozmyslet. Bašár al-Asad ukázal, jakou schopnost přežít a adaptovat se jeho režim a vládnoucí klan mají a ukázal krvavé limity podpory demokracie v regionu. Limity, které žádný místní diktátor nedovolí překročit, ať je cena, kterou zaplatí jeho „poddaní“, jakkoliv vysoká.
Podle organizace Člověk v tísni tak z populace 22 a půl milionu lidí zemřelo již 80 000 osob, 400 000 dalších utrpělo zranění, 1 400 000 Syřanů uprchlo do sousedních zemí, 4 250 000 Syřanů jsou uprchlíky ve vlastní zemi a 6 800 000 lidí potřebuje naléhavě humanitární pomoc, přičemž polovina z nich jsou děti. Bašár al-Asad je tak jediným vítězem arabského jara v Sýrii, s trochou nadsázky jediným, kdo tam časem zbude.