Těžké odejít, těžké se vrátit

Od úsvitu lidských dějin můžeme sledovat, jak se rodiny a kmeny posouvaly na nová území. Do nových příznivějších sídlišť, v nuceném ústupu před mocnějším sousedem, vyhnaní zlou přírodní katastrofou… Přesto již v minulém století nastartovaná zřetelná migrace obyvatelstva je jedním z výrazných projevů (a bolestí) současného světa. Důvody politické, ekonomické, ale také nouze o základní zdroje (např. vodu) jsou a budou hybateli lidských mas, které směřují do zemí, které zatím lépe zajišťují to, čeho se jim nedostává.

Naše zvláštní historická zkušenost

Je až k neuvěření, kolik lidí v různých vlnách v uplynulých staletích prchalo z té přívětivé české kotliny i z malebných moravských krajů. Což o to, podnebím je to místo vstřícné, má mnoho předností, můžeme souhlasit, jak o ní v Jiráskově pověsti s nadšením mluvil praotec Čech: „Pohleďte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem o ní mluvil a sliboval, že vás do ní přivedu. To je ta zaslíbená země, zvěře a ptáků plná, bohatá medem. Budete mít všeho dost a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Taková země je podle vašeho přání.“ A jistě podobná óda by mohla zaznít i na adresu moravských zemí. Zkrátka, dlouho nebyly důvody, proč naši vlast opouštět z ekonomických důvodů.

A nebyl by pro to ani jiný důvod, kdyby místní obyvatelé byli opravdu takoví, jak si je nezřízeně romanticky představujeme: jako pracovitý, šikovný, bodrý lid, který se chová k ostatním přátelsky, je snášenlivý, hrdý, snad až velkorysý k těm druhým. Nebo že by tyto vlastnosti tak snadno přemohly neosobní systémy, ideologie, prosazená zřízení? Kam se pod nimi poděli ti obyčejní přátelští a dobří lidé, s nimiž by bylo možné v klidu žít? Nebudu zmiňovat ty, kteří naši vlast opustili v moderní historii – po roce 1948 nebo po roce 1968, kteří jsou někdy označováni jako emigranti. Rád bych naší pozornost upřel k dobám o staletí starším, k časům, které začínají Bílou horou (r. 1620) a následným ukončením toho, co s vůlí převážné většiny obyvatel prosazovaly zemské zákony o náboženské snášenlivosti a svobodě vyznání.

Ještě privilegovaní byli ti, kteří mohli odejít bezprostředně po nástupu nových habsburských pořádků – to se týkalo desítek příslušníků vyšší šlechty, stovek z řad nižší šlechty a desetitisíců těch ostatních (mezi kterými byl také biskup Jednoty bratrské J. A. Komenský). Ovšem to nebyla poslední vlna tzv. exulantů, tedy lidí, kteří se z vlastního rozhodnutí stávají vyhnanci ze své vlasti. A to pouze proto, že je jim svoboda svědomí a vyznávání své víry cennější, než co museli opustit. Že už nemohou žít tam, kde je jejich domov, a tak jsou z nich uprchlíci ve zvláštním napětí mezi dobrovolně a nedobrovolně.

Další větší vlna emigrace přišla asi po sto letech od Bílé hory, kdy už padly naděje na změnu poměrů a kdy ještě zároveň nepadlo to, co tyto tajné evangelíky po generace drželo. Prchali ze svých domovů tajně, ne všem se podařilo úspěšně dostat za hranice a pokusy mnohých končily ve vězeních… A ti, kteří i v těchto svízelných podmínkách se svou touhou uspěli, odcházeli těžce a značně „na lehko“. Jak to charakterizuje dost okřídlený úryvek z jejich písně: „Nevzali jsme s sebou nic, po všem veta, než Bibli kralickou a Labyrint světa“ - tedy často jen to, co měli na sobě, co se jim vešlo do nějakého uzlíčku ke dvěma vzácným knihám: Kralickému překladu bible z dílny Jednoty bratrské a Labyrintu světa a ráje srdce, knihou od jejich „předchůdce“ Komenského, kterým se snažil své krajany potěšovat a dávat naději do budoucna.

Exulantské rodiny se rozprchly do nejrůznějších zemí, ale za pozornost stojí skupiny, které toužily si i v cizině udržet „domácí“ prostředí. A tak usilovaly o vytváření “českých“ osad za hranicemi vlasti. Mezi nejznámější patří polské Lešno a Zelow, Ochranov (Herrnhut) v Horní Lužici, Rixdorf v tehdejším předměstí Berlína…  Ano, především Polsko, ale pak také Ukrajina a třeba i Rumunsko, to jsou místa, kde se podařilo české obce vybudovat a kde si lidé zachovali nejen jazyk, ale i víru a touhu po vlasti svých předků.

Těžké odejít, těžké se vrátit… nebo ještě těžší

Po vzniku Československa se zdálo, že nastává pro návrat exulantů příznivější doba. A to nejen z Polska, ale nová Československá vláda v prvotním nadšení chtěla velkoryse poskytnout možnost návratu i Čechům z jiných zemí. Po roce 1919 pověřila Národní rada Kostnickou jednotu, sdružení evangelických křesťanů, která již přes 10 let udržovala s exulanty v Polsku kontakty a poskytovala jim i pomoc, aby pracovala na možnostech, jak tento návrat uskutečnit. Repatriační komise, kterou Kostnická jednota ustavila, na tomto výjimečném a nesnadném programu horlivě pracovala s podporou mnoha svých členů i dalších dobrovolníků. Ale průzkum mezi exulanty odhalil, že zájem o návrat je daleko větší než se předpokládalo a než bylo možné reálně uskutečnit.

Touhu a odhodlání pro nový začátek ve staré vlasti vyslovilo asi 20 000 lidí. Navíc měli trochu smělou představu, že jim (převážně zemědělcům) bude poskytnuta půda, kterou museli jejich předkové opustit. Jenže v Československu po pozemkové reformě byl dostatek domácích žadatelů o půdu… Navíc vládní rozhodnutí stanovilo, že by se repatrianti museli nabídnuté pozemky zakoupit, sice za cenu vstřícnou, přesto však většinou přesahující jejich možnosti, zvláště když jejich úspory znehodnotil pokles kursu zahraničních měn. Zpočátku slibná akce nedopadla, jak exulanti doufali, ostatně ani jak si představovala vláda.

Přesto právě před 90 lety v roce 1923 se začaly do Československa vracet z ciziny první rodiny, které si po dlouhou dobu exilu zachovaly nejen český jazyk, lásku ke staré vlastí, ale i svou víru a zbožnost. Stejně jako ty vlny odchodů probíhaly v delším časovém horizontu, tak i návraty byly rozprostřeny do delší časové periody. Snad nejvýznamnější proběhla v době po druhé světové válce, kdy vůbec docházelo ke značnému pohybu obyvatelstva přes nové poválečné hranice.

Návrat těch, kterým se to podařilo, asi zcela nepřinesl, v co doufali. Vrátili se do jiné země, než kterou jim líčily po generace předávané představy. Dostali se „domů“ - a přece tu byli částečně vnímáni jako uprchlíci z jiných zemí a jistě nebylo a není snadné přijímat ono zvláštní postavení ve většinové společnosti, která žije svými vlastními starostmi.

Před dvaceti lety vznikl spolek Exulant, který tvoří rody navrátilců z pobělohorské emigrace z Polska (Pruské Slezsko) a z ukrajinské Volyně. Formulovanými cíli spolku jsou: střežit exulantský odkaz, prohlubovat národní historickou paměť, připomínat si velké osobnosti českého exilu, prohlubovat a oživovat víru navrátilců. Své cíle se Exulant snaží naplňovat při vzájemných setkáváních, zájezdy do exulantských osad, ale také publikační činností. Zde je výraznou autorkou Edita Štěříková, která se dlouhodobě se zaujetím i odborností věnuje otázkám pobělohorské emigrace. Je potěšující, že Bratrská jednota baptistů a zvláště Českobratrská církev evangelická mají stále v patrnosti sbory exulantů např. v polském Zelowě, ale v ukrajinské Bohemce a Veselinovce (v letošním roce byla cena ministra zahraničí Gratias Agit 2013 udělena i Marii Provazníkové z Ukrajiny, evangelické laické kazatelce), rumunském Peregu Mare i na dalších místech.

A na závěr osobní, ale snad dostatečně ilustrativní zkušenost o těžkostech návratu. Před dvaceti lety jsem se setkal a pak setkával se zvláštními re-exulanty. Stará matka se dvěma dcerami (obě již také téměř důchodového věku), se po rozpadu Sovětského svazu rozhodly vrátit z Ukrajiny do země otců. Přivážely si dokonalou znalost nepatrně zastaralého českého jazyka, kterou živily dennodenní četbou Kralické bible, věrně zachovaly evangelickou víru, pro kterou jejich předkové opustili „temnotu“ (což není termín od A. Jiráska, ale častá charakteristika tehdejších podmínek ze zápisků dávných exulantů) a v určité naivitě očekávaly, že se jich jejich vlast důstojně ujme… Nakonec se po velkém úsilí podařilo obstarat jim umístění v dost ponurém a stísněném Domově důchodců, kde nebyly ani ony tři samy na pokoji. Jestli někdy litovaly, že se z našeho pohledu lehkovážně pokusily o repatriaci na vlastní pěst? Vlastně o tom ani nikdy nemluvily. Naštěstí více než po domově v Čechách, v zemi svých předků, toužily po nebeském domově. A tam se jim jistě dostalo vlídného přijetí.