Zdá se mi, že západní svět nestačí zaznamenávat, natožpak analyzovat vše, co se děje na Blízkém východě. Děje se to překotně a na mnoha frontách. Zahraniční politika EU a USA není pak schopna zaujímat ke každé změně adekvátní stanoviska. Účastníky sporů a ozbrojených konfliktů vznikajících nyní v řadách těch, kteří nedávno společně povstali proti despotům, to patrně jen utvrdí v přesvědčení, že v jedné věci mají stejnou svobodu bez rozdílu ideálů, za které kdo z nich bojuje: svobodu prosazovat svou pravdu třeba silou zbraní a prosazovat ji i proti těm, s nimiž na začátku bojovali společně proti nesvobodě.
Svět podle Zdeňka Velíška (252)
Válka, kterou odpůrci Bašára Asáda nechtěli
Před takovým vývojem couvá západní svět na pozici pouhých pozorovatelů poskytujících jen humanitární pomoc potřebným. Především v Sýrii. Zdrženlivost už ale Západ projevuje i vůči vývoji v Egyptě, o Libyi ani nemluvě.
Co se Sýrie týká, už i Britové, zatím podle zpráv tisku, jsou zvikláni ve svém záměru ukončit tam neúnosně dlouhý, krutý a v této chvíli nerozhodný, ne-li už ztracený boj mezi povstalci a despotickým režimem britskými zbraněmi. Každým dnem je viditelnější, že původnímu povstání proti despocii byl v Sýrii zdefraudován jeho prvotní cíl, že povstání přerostlo ve válku, od které dává ruce pryč značná část zpočátku sympatizující syrské veřejnosti. Každým dnem častěji se také vedle termínu povstalci objevuje ve zprávách médií ze Sýrie termín džihádisté, islamisté, a to nikoli jen syrští.
Pozornost zahraničních médií se naopak přesunuje na ty zahraniční a na jejich výboje za hranice Sýrie. Analyzují se jejich skutečné cíle a svět zvolna odhaluje, že jsou totožné s těmi, které sledují v ostatních muslimských zemích fanatičtí přívrženci islámského náboženského fundamentalismu. Těm jako jediným, jak se zdá, poskytlo svržení despotů nečekanou svobodu. Svobodu rozpoutat “svatou válku“ za podmanění celého světa islámu svým (rozdílným a protichůdným!) dogmatům. Povzbuzeni třemi předchozími pády despotů (Ben Alího v Tunisku, Muammara Kaddáfího v Libyi a Husního Mubáraka v Egyptě), nechtěli v Sýrii čekat, až mladí přívrženci demokratických svobod svrhnou čtvrtého sekulárního vládce, a už během povstání proti němu zahájili boj za svá náboženská dogmata. Za těmi dogmaty jsou ovšem i pragmatické zájmy, právě tak jako prachobyčejná touha po moci.
Tohle je ale jen jedna rovina války, která přestala být občanskou a stala se bitvou o přetvoření Sýrie. Bitvou o přeměnu země v jádro „chalifátu“, o jakém sní ideologičtí vůdcové džihádu, nebo aspoň v islamistickou republiku, kterou chtějí Muslimští bratří a s níž by se možná leckde smířily i poměrně široké vrstvy muslimů. Sýrie je ale v rovině mezinárodně-politické dějištěm ještě jakési jiné války, války v zastoupení.
Prostřednictvím přímých aktérů, denně jmenovaných ve zprávách ze syrských bojišť a popsaných také v předchozích odstavcích, ji vede zpoza kulis na straně Bášíra Asáda šíitský Irán. Ten Irán, který aspiruje na pozici regionální velmoci disponující, když na to přijde, třeba i jadernou zbraní. Na druhé straně pomyslné fronty, tedy na straně té pavučiny sunnitských hnutí a organizací, která ve svém středu svírá původní jádro antiasádovského povstání, se - rovněž v pozadí - angažují Katar a Saúdská Arábie, a nejen morálně, ale i dodávkami zbraní. Jejich tajným zájmem a cílem je zabránit vytvoření šíitského impéria pod vládou či nadvládou Teheránu. Podpora syrskému „povstání proti despotovi“ jim k tomu slouží jako zástěrka.
Rovina globálních zájmů
O další, třetí rovině syrské války, se moc nemluví. Ale je tu odedávna. Rusko - přesněji Sovětský svaz - se do dějin Blízkého východu zapsalo jako spojenec režimů založených na postulátech arabské strany BAAS a jako opora „zelené revoluce“ Muammara Kaddáfího. Když dnešní Moskva nedovolí na půdě Rady bezpečnosti žádný akt, který by škodil Bašáru Asádovi, a stojí za jeho režimem ruku v ruce s Teheránem, navazuje tak vlastně na někdejší spojenectví SSSR s mocnými autoritativními režimy arabského světa minulých desetiletí.
Mnohem delší ovšem je v této oblasti historie britského a francouzského vlivu (zprvu spíš jejich panství). Později přibyl ještě také vliv americký, který ty dva evropské časem zastínil. Pro všechny tyto západní mocnosti je ale dnes velkým dilematem fitna,„válka v srdci islámu“ (arabsky fitna), která se jim odehrává před očima a do které jim rozum velí nezasahovat, zatímco politické, hospodářské a případně i mocenské zájmy jim vnucují pravý opak: nevyklízet pole Rusům. Pravdou ale možná je, že ani Rusko nedostane v zemích islamistických revolucí šanci, budou-li to revoluce úspěšné, jinými slovy, vymění-li muslimské národy diktát despotů za diktát náboženských tyranů.