Moskva – V ohbí řeky Moskvy rozkládá se vznešený, desítkami let ošlehaný olympijský areál. Vévodí mu slavný stadion pro necelých 80 tisíc diváku, který v sovětských dobách nesl jméno V. I. Lenina. Socha vůdce ruské revoluce se trpělivě dívá na obrovský sportovní komplex dodnes. Rozlehlý, širý, téměř nekonečný park dokresluje ruskou skutečnost, pro běžného diváka nebo novináře už to může být drobná komplikace.
Kde se čas ztrácí v prostoru aneb ruské vzdálenosti
Dvanáct milionů lidí žije na zhruba 2,5 tisících kilometrech čtverečních. Slovo tísní se v tomto případě použít nedá, i když v panelových čtvrtích, které jsou ovšem jak jinak než rozlehlé, je životní realita syrová.
Vzdálenost vyčerpávající
V Moskvě se tyčí mrakodrapy, Stalin tu zanechal sedm „svých sester“, jedna z nich, budova Lomonosovy univerzity, hrdě stojí na Vrabčích horách a shlíží na Lužniky. Velké budovy, široké bulváry, monstrózní projekty. Prostoru je více než dostatek, ale času je tím logicky méně.
Akreditační středisko pro novináře je umístěno v hale Družby na samém jihovýchodním okraji areálu. Cestou k hlavnímu stadionu stojí tréninková aréna pro vrhače, od pokladen ke vstupu na stadion to ještě není zdaleka, co by kamenem dohodil. Z hlavního tiskového střediska v malé sportovní aréně je to do útrob velkého stadionu možná více než kilometr.
Ve velkém prostoru se lidé ztrácí. Zatímco v miniaturním tiskovém středisku v tribuně pro tisk na hlavním stadionu se tísní davy, v rozlehlé hale s osmi sty místy ozařují obrovské reflektory jen pár po širé dálavě rozesetých novinářů. A na stadionu s běžnou kapacitou téměř 80 tisíc se na dopoledních kvalifikacích i pohříchu často na odpoledních finále roztahuje (a nikoli tísní) několik málo tisícovek diváků.
Vzdálenost izolující
Rusko je země plně soběstačná a ve své rozlehlosti nachází pro své fungování vše, co potřebuje. Téměř by se chtělo říct, včetně fanoušků. Mistrovství světa v atletice je vedle olympijských her co do počtu zúčastněných zemí nejpestřejším sportovním setkáním na světě. Letos se jich přihlásilo na šampionát 206. Ale v hledišti to kulturami příliš nepulzuje, tribunám dominují (snad až na jednu výjimku, a tou jsou ukrajinští fanoušci oděni do národních barev, kteří neúnavně tleskají a povzbuzují své sportovce i na poloprázdném stadionu) Rusové. Země je to širá a pro většinu lidí je to země vzdálená – i vinou přísné vízové politiky.
Vzdálenost v myšlení
Vzdálenost nemusí být vyjádřena jenom v metrech nebo kilometrech. Někteří západní návštěvníci šampionátu a novináři – neplatí pro novináře z bývalého východního bloku a zvláště starší ročníky – se musí vypořádat se vzdáleným jazykem a písmem. Když například cestují velkolepě působící nekonečnou sítí proslulého moskevského metra, bez znalosti azbuky se dá jen těžko zorientovat. Zachránit by to ještě mohla dobrá znalost angličtiny nebo jiného světového jazyka ze strany domorodců. Ale nezachrání.
Od vzdálenosti jazykové to není daleko ke vzdálenosti mentální nebo kulturní. Asi nejvíce na ni upozornila čtvrtečním výrokem Jelena Isinbajevová. „Pokud bychom jim (gayům a lesbičkám) ustoupili a nechali je provádět všechny ty věci na ulici, tak bych se o náš národ začala bát,“ prohlásila ruská tyčkařka v souvislosti s přijetím kontroverzního zákona o zákazu propagace homosexuality. Některé atletky z jiných zemí na to zareagovaly po svém – namalovaly si nehty duhovými barvami. „Možná jsme jiní než ostatní Evropané a lidé z cizích krajů, ale jde o náš domov a každý by to měl respektovat. Když přijdeme do zahraničí my, tak se také chováme podle tamních pravidel,“ řekla Isinbajevová. Tímto metrem dokonale vyměřila názorovou vzdálenost mezi „národy“. Do Ruska je zkrátka z mnoha míst na světě daleko.