Dobrý úmysl nebo velký turecký přešlap?

Když se v roce 2011 rozpoutaly protesty proti syrskému režimu prezidenta Bašára Asada, Západ se obával, že Turecko nebude schopno odsoudit brutální zásah syrského režimu proti opozici kvůli vřelým vztahům mezi oběma zeměmi. Přátelství mezi Asadem a tureckým premiérem Recepem Tayyipem Erdoğanem, stejně jako kvetoucí vztahy s Íránem budily v očích západních spojenců obavu, že se Turci ve své zahraniční politice přiklání na Východ a hledají partnerství s nedemokratickými režimy.

Dnes Ankara patří k nejhlasitějším kritikům syrského režimu, je zastáncem vojenské intervence a přes turecko-syrskou hranici proudí do země kromě materiální pomoci i značné množství zbraní a bojovníků všeho druhu. Je potřeba říci, že za radikální změnou turecké pozice k Sýrii nestálo ani tak prozření, že „Asad je špatný vůdce a jeho režim zkažený“, či strach o osud protestujících a opozice, ale uražená čest tureckého premiéra a jeho ministra zahraničí Ahmeta Davutoğlu, kteří se freneticky snažili přimět Asada k přijetí reforem a ústupkům. Ankara dostala studenou sprchu – její mediační snahy, reflektující vysněnou pozici lídra regionu, se totiž ze syrské strany nesetkaly s úspěchem, nýbrž s přehlížením. Postupně musela navíc vláda reagovat na přelévání konfliktu přes společnou hranici, převážně na masivní příliv syrských uprchlíků.

Za situace, kdy se Turecko snaží v rámci svých možností zabezpečit nyní již půl milionu uprchlíků přebývajících v táborech v příhraničních oblastech na jihovýchodě země, je těžké kritizovat, co by se dalo v tomto ohledu dělat lépe. Představitelé OSN po návštěvě uprchlických táborů opakovaně označovali jejich kvalitu jako velmi vysokou a Turecko si vysloužilo uznání. I tak nelze opomenout omezený přístup mezinárodních nevládních organizací do uprchlických táborů, jakož i podezření, že tábory slouží jako tréninková centra a místo odpočinku a přezbrojení pro bojovníky, kteří se odtud vydávají pokračovat v bojích s prorežimními silami v Sýrii.

Co se ovšem Ankaře bezpodmínečně vytknout dá, je charakter proměny postoje k Sýrii. Postupně totiž turecká strana zaujímala více sektářský a ideologicky přístup, který nejenže podstatně zhoršuje situaci v Sýrii, ale ohrožuje čím dál více i samotné Turecko. Erdoğan a Davutoğlu, hlavní tvůrci této přinejmenším nešťastné politiky, jako by si vůbec neuvědomovali, že v syrském konfliktu již dnes neexistuje něco jako prototyp bojovníka opozice. Na rozdíl od prezidenta Abdullaha Güla, který si je hrozby, kterou představují na al-Káidu napojené skupiny a jiné džihádistické a salafistické organizace, dobře vědom, turecká vláda rozdíly mezi skupinami působícími na syrském území a překračujícími společnou hranici doposud přehlížela.

Podpora turecké vlády opozičním skupinám nebyla a není všestranná – Ankara se snažila dostat do popředí sunnitské konzervativní křídlo, tedy obdobu Muslimského bratrstva v Sýrii; umírněnou sekulární opozici naproti tomu podpořily Spojené státy. Ani jedna strana však neuspěla. Dnes jsou to především radikální skupiny napojené na al-Káidu, které přebírají otěže. A řada indicií nasvědčuje, že Ankara využívá radikály ve snaze oslabit syrské Kurdy z obavy ze vzniku autonomního kurdského území sousedícího s kurdským regionem Turecka. 

Někteří turečtí komentátoři a novináři jdou dokonce tak daleko, že označují tureckou roli v zuřící válce v Sýrii za „pákistánizaci“ konfliktu. Zprávy o tom, že představitelé džihádistických skupin, jakož i zástupci Asadova režimu, na území Turecka rekrutují nebo unášejí mladé Turky pro boj v Sýrii, takový scénář opravdu připomínají. Nedávno dokonce žalobce obvinil osoby napojené na radikální skupiny ze snahy opatřit si na tureckém území suroviny potřebné k výrobě sarinu.

Ankara se ohání tím, že současný stav konfliktu v Sýrii zapříčinil Západ svou neochotou se již zpočátku a jasně postavit na stranu umírněné opozice a podpořit vojenskou intervenci v zemi. Ano, Západ rozhodně má svůj nezanedbatelný díl viny. Na Turecko však dopadnou důsledky jeho chyb mnohem tvrději.