No, dobře, tak první půle nevyšla. Na mistrovství světa jsme nepostoupili. Mistrovství Evropy nás čeká. Tam se podle nového klíče kvalifikace dostane kdekdo, kdo má obě nohy. Čáp Pelta stojí nad fotbalovým špinavým rybníkem plným kaprů a klape zobákem. Tváří se, že to doopravdy, ale teď už vážně, fakt, bere do rukou. Sešel se s hráčskou „radou starších“, jak to velebně nazval, a našel viníka: Vladimíra Šmicra. Prý po poradě s těmi staršími a otrlými čutálisty.
Fotbal v poločase, či nastavení? Ne, ještě hlouběji
Petr Čech ovšem tvrdí, že jméno Šmicer nepadlo. Všichni dobře víme, že jmenovat není třeba, aby se udalo. Neměli před zápasy nejspíš správnou pastu na zuby, hoši naši zlatí, a tak jim to nešlo, jak doopravdy umějí. Šmicer i Bílek tu partu hic hájili do krve. Což je nejspíš jejich největší chyba, která je stála místa a do jisté míry i pověst. Představme si, co by udělal sir Alex Ferguson, Pepe Guardiola nebo Jürgen Klopp s hráči, kteří by na sobě v letadle rozedrali saka a vyřvávali blbé a sprosté písničky o internacionálovi, který si dovolil je kritizovat… Jestli by po takovém vystoupení jeden z velmi aktivních v té „legraci“ – věčně nedospělý Rosický – byl nazýván osobnostním vůdcem týmu, dovolím si pochybovat… Byl by vnímán asi tak jako jakýsi Balotelli po česku. Talent, ale mentálně nedočištěný. Navíc věčně s rýmičkou nebo odřeným kolínkem. A neví se, zda nastoupí, či ne. Ostatně Tomáš Rosický je do jisté míry symbol naší kopané: obletovaný, vychvalovaný až nekriticky, nespolehlivý a ubrečený. Byť s nadáním, jímž se mezi většinou svých fotbalových současníků vymyká; ale pro jeho ostatní vlastnosti je nám jeho vloha k ničemu. Zvlášť když zotročení trenéři na něm stavějí hru. S nejistotou, zda se zrovna dobře vyspal a nastoupí. Perspektivně budovaná koncepce jako ve všem. S kulhavým koněm se dostihy nevyhrávají.
O tom, že koncepčnost jaksi drhne, svědčí jednoznačné uspokojení z nedávného postupu na ME. Dostali jsme se tam přece jasným švindlem. Zdejší pokrytectví se vyvalilo jako vřed: zatímco Limberského divadlo v zápase se Spartou podle některých nesoudných připravilo Spartu o titul a bylo veřejně rozhorleně pranýřováno, o tom, že stejným způsobem nás vyšvihl Rezek na polská a ukrajinská hřiště, se tak nejvýš jen špitalo. A to ještě velmi, velmi po straně. Nebýt toho divadýlka, nepsal bych nyní o druhém poločase, neboť dva nepostupové už by byly za námi.
Kolem reprezentačních top ostud neustále vyskakují další. Od Křetínského kabely, která buď byla plná důkazů, až se z nich Peltovi zatočil podolek v zadku, nebo zcela důkazůprázdná, (pokud v ní nebylo něco o Peltovi, jak by se dalo spekulovat, a ten teď hopsá, jak Letná píská – říkají čertovy hlasy) až po sázkovou aféru. Jistě, v té není de facto namočena nejvyšší soutěž, ale nedůvěra je prohloubena. Je-li to vůbec možné.
Nevěří se hráčům, že hrají naplno, nevěří se nominacím pro reprezentační srazy, které jsou prý ovlivňovány zájmy hráčských agentů (viz poslední spekulace kolem Vaňka), nevěří se, že hledání a výběr trenéra je fair (musí to prý být přikyvovač, a proto by se nehodil cizinec; což nedávno potvrdil i vždy a v jakékoliv formě osvědčený reprezentant Plašil, čímž nechal vzniknout podezření, že trenér by se měl také hodit hráčům – myslel jsem naivně, že trenér si vybírá hráče, kteří mu vyhovují, ne naopak). Divadlo, které sehrál Pelta okolo trenéra Vrby, svědčí o nějakých konspiracích či kouřové cloně, nevěří se, že výsledky jsou vždycky košer a že do nich nezasahují jiné, vyšší či vedlejší zájmy, nevěří se zkrátka ničemu. Nejméně se důvěřuje Peltovi s Berbrem a kdysi milované Damkové a s nimi realizačnímu týmu reprezentace a hráčům. Ti už ani nejsou nenáviděni, jako spíše bývají pro posměch. Jim je to naneštěstí jedno.
Jistě, v naší zemi dýcháme nedůvěru od prvního vdechnutí v porodnici. Je to v nás jako v koze. Nicméně ve fotbale to začíná nabývat rysů až groteskních. Být všechno normální, každý by pochopil, že skutečně nelze, aby v tak malé zemičce, navíc ne zcela fotbalové, jak si někdy namlouváme, vyrůstali Nedvědové, Poborští, Bergerové, Šmicrové, Galáskové (píši jenom o nedávné generaci, hlouběji do minulosti by jich bylo jistě více) jako na běžícím pásu. Že jednou jsi dole, podruhé nahoře. Jenomže, jak být normální a vnímat přirozeně, když celé to řídí podivní lidé, vysetí v „cinklých jarech“! Jaká úroda z toho asi mohla vyrůst?
Z fotbalu, ve kterém neplatí pravidla, stává se guláš. Koukat se na to nedá. Hrát se to tak nedá. Jaká jsou pravidla, podle nichž je náš fotbal řízen, to ani nevíme. Jsou-li nějaká. Jak to potom má vypadat. Alespoň pro nás, takříkajíc „z venku“. Buďme ale zase rádi, že nejsme „v tom“. Byli bychom pěkně hluboko a asi bychom značně zapáchali. A ne čestným potem po statečném a mužném boji v prvním či druhém poločase. Byť prachy by za ten smrad byly.