Miloš Zeman má po úrazu krev v koleni. Nepřeji mu to. Vím, jak to bolí. A bolest a neštěstí nepřeji ani svému nepříteli. Čímž nechci říct, že by byl Zeman mým nepřítelem. Ovšem obávám se, že já jsem nepřítelem jeho. Nikoliv jako konkrétní osoba, nýbrž coby částečka množiny občanů naší země. Současný prezident se občas chová, jako by nás nenáviděl a nechtěl nám dopřát chvíli klidu. Atmosféra u nás nebyla před jeho zvolením právě pohodová a přátelská. Zeman sliboval, že bude spojovat. Byly to ony pověstné sliby hor i s horáky. Však to znáte, kdo se raduje, když se slibuje. Hned poté se prezident zálibně rozhlédl po krajině, na níž vyšlehávaly plamínky zloby, a rozvážně do ní vylil barel oleje. A dál leje a leje.
Na Hradě straší
Ve svém projevu při udělování státních vyznamenání prezident Zeman řekl mimo jiné: „Nevěřím příliš těm, kdo ve svém životě neutrpí žádný šrám, protože i šrámy patří k životu. A jsou šrámy, které si zasazujeme svými vlastními chybami, a jsou rány, které nám zasazují druzí.“ Je to floskule zabalená do ozdobného papíru jakoby moudrosti, stejně jako byl celý projev. Ale to by mi nevadilo, Miloš Zeman tak mluví často, a ne teprve po tom, co se stal prezidentem. Problém ovšem je, že Zeman sám i pro šrámy, které si zasadil svými chybami, hledá viníka, na něhož lze svést, že mu je způsobil. A nemilosrdně ho trestá
Způsob, jakým smetl ze stolu problém svého kancléře, u něhož nejprve bezpečnostní prověrka nebyla třeba, za to nyní, po porážce strany, jejímž byl Vratislav Mynář volebním lídrem, a na jejíž sněmovní účast se Zeman tolik spoléhal, je najednou nezbytná. Nezíská-li ji kancléř, pomaže, dokancléřuje. Ostatně sama Strana práv občanů - Zemanovci, kvůli níž se prezident v předvolebním tažení vydal po vlastech českých pod rouškou panovnické inspekce, a nechal viset svůj portrét doslova po všech sloupech, upadla v nemilost a vyzval ji, aby vypustili z názvu jeho - přímou volbou dle jeho úsudku pomazané - jméno. A připomeňme, jak se zachoval k Miroslavu Šloufovi, o jehož zásluhách na tom, že zasedl na trůn, nelze pochybovat.
V těchto případech figuroval Zeman často jako soudce i kat v jedné osobě. Na popravčí práci v sociální demokracii, kde mu jde o dva cíle: pomstu na Bohuslavu Sobotkovi za někdejší prezidentskou volbu a o ovládnutí nejsilnější strany pro hradní zájmy, najal pučisty v čele s Michalem Haškem (který se ostatně k mydlářské funkci nabízí už dlouho). Jak se k těm, kteří vedli protisobotkovský bunt, Zeman zachová, nepodaří-li se jim zvrátit situaci, která se zatím vyvíjí tak, že se z katů proměnili v šašky, můžeme jenom hádat. Vsadil bych dolar proti bobu, že je příliš hradčanského milosrdenství nečeká.
Je také smutné, že se prezident, jinak se rádoby zasvěceně a bez zábran vyjadřující ke všemu, včetně výskytu brouka Pytlíka v Patagonii, ještě s námi nepodělil o názor, který má na aféru, v níž je hluboko namočen. K tomu se ostatně přihlásil ještě před tím, než to začalo, v televizní besedě: „Já tyto deklarace sleduji, pane Moravče, ale jestli znáte starou židovskou anekdotu, loučí se rabín na smrtelném loži se svým synem a říká: Synu prozradím ti největší tajemství života: všechno je jinak.“ Tak odpověděl na dotaz, pověří-li dle návrhu ČSSD jednáním o vládě Sobotku. Tady se vtírá podezření, že Zeman poté, co se „akce Sobotka“ zadrhla, zvolí variantu nikoliv kolena krvavého, nýbrž kolena politického. „Utíkat se do nemoci“ je prastarý nejen politický trik.
Pokud se ovšem v tomto punktu mýlím a naražené koleno je opravdu naražené a jenom shodou okolností se narazilo v potřebnou chvíli, omlouvám se Miloši Zemanovi, neboť vím, že koleno bolí svinsky. To mi však nebrání obávat se, že na Pražském hradě straší. Nekonečná touha po moci, opovržení lidmi (včetně legendárních dolních deseti miliónů), ješitnost, přesvědčení o vlastní neomylnosti, nedůvěra v druhé a v neposlední řadě pomstychtivost. Pán z Hradu má rád citáty, dovolím si nabídnout: „Pomsta může zplodit zase jen novou křivdu nebo již trvající nepřátelství,“ řekl Konfucius. Nemá-li ovšem Zeman zájem na tom, aby země byla definitivně rozeštvána, neboť takové se nejlépe vládne.