Proč je a bude tolik cizinců (jen letos asi 11 000) pro Bulharsko takovým problémem? Místní obyvatelstvo čítá podle údajů z konce roku 2012 zhruba 7 282 000 osob. Nejchudší země EU se potýká s vysokou a dále rostoucí nezaměstnaností (v září 2013 celkem 13,1%, jen mezi mladými 28,3%), s chudobou, s nedostatečnými příjmy a celkově nižší životní úrovní obyvatelstva obecně. Sílící xenofobii, která tu a tam vybuchne proti turecké či romské menšině, některé strany skrytě či otevřeně využívají a s blížícími se volbami do europarlamentu se situace může jen zhoršit. Pak stačí několik případů trestné kriminality, způsobené jakýmikoli žadateli o azyl, kteří se smějí pohybovat mimo uprchlický tábor, a problém je na světě. Argumenty jsou klasické: cizinci ubírají z i tak nedostatečných peněz sociálního systému, s azylem dostanou pracovní povolení a tím možnost zvýšit nezaměstnanost místních, mohou se mezi nimi do země dostat teroristé… Že jsou do jednoho rance házeni všichni, nehledě na národnost, etnikum, vzdělání, výchovu apod., je v takových chvílích jedno.
Uprchlíci v Bulharsku si však ani objektivně zdaleka neužívají šťastného života. Pravda, nevybuchují kolem nich bomby, nehrozí jim odstřelovači ani tanky. Dostali se ovšem do země, která se o ně nemůže řádně postarat. Tábory a ubytovací zařízení jsou přeplněné, někdy až na 200% kapacity, velké množství osob v jedné místnosti není jen nepohodlím, ale i porušováním práv – nutí např. ženy z konzervativnějších muslimských rodin bydlet ve stejném pokoji s muži, kteří nepatří do jejich rodiny, což je spojeno se značnými komplikacemi. Není dost jídla, hygieny, lékařské péče. Provizorní a narychlo připravená zařízení bývají někdy v nevábném prostředí uprostřed starých průmyslových oblastí. Úřady již požádaly o pomoc evropské instituce a dostanou ji. Přímo přispěly i některé státy – Rakousko, Chorvatsko, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko – buď materiálně, nebo finančními částkami. Česká republika poskytne štědrých 1 000 000 eur, což by mělo být ohlášeno během ministerské návštěvy v Sofii v prosinci, bulharská média o tom již informovala.
Bulhaři samozřejmě nečekají jen na pomoc zvenčí a ne všichni považují potřebné cizince za nepřátele. Vlna dobročinnosti, zaměřené právě na jejich situaci, se projevuje různými způsoby. Samozřejmě sbírkami a dary potravin, oblečení a věcí denní potřeby. Mnozí Bulhaři však ubytovávají Syřany i ve svých domovech, většinou děti nebo matky s dětmi, ale i celé rodiny, aby jim zajistili normálnější život. Dělí se s nimi o to, co mají, ať je to hodně či málo. Podnikatel z vylidňující se vesnice nabídl opravu chátrajících domů, kde by mohli po obdržení azylu imigranti bydlet a pracovat v jeho podnicích. Starosta další obce nabízí byty ve svém domě a se souhlasem zastupitelstva i budovu staré školy. Prvním porodům syrských žen, které přešly hranici v pokročilém stavu těhotenství a šťastně porodily své děti mimo nebezpečí války, se dostalo velké mediální pozornosti a pozitivního ohlasu.
Pro mnohé imigranty z východu je Bulharsko jen vstupem do EU, zastávkou, než se přesunou dál na (Severo)Západ, do movitějších a snad i přátelštějších krajin. Kdo tam má příbuzné, přátele nebo diasporu (např. Kurdi), má vyhlídky lepší. Kdo doufá v brzký a rozumný konec konfliktu doma a chce se vrátit, bude muset možná přežít celou dobu v Bulharsku. Jsou samozřejmě i tací, kteří se nespokojí se situací bezmocného uprchlíka a již nyní se snaží uživit sebe a své rodiny jakoukoli prací (často nuceně ilegální).
Uprchlická krize je jen další zkouškou, kterou po pádu socialismu bulharská společnost prochází. Na rozdíl od těch českých je tam každá z nich jaksi společensky náročnější a často nevede k podstatnější změně k lepšímu. Tato je ovšem trochu jiného rázu. Pomineme-li ekonomickou zátěž, která podle smutného bonmotu na dně se nacházejícího již pod něj nedostane, je to zkouška morální. Zkouška po staletí projevované tolerance, otevřenosti a soucítění s těmi, kteří pomoc potřebují, a snaha o pochopení nebo alespoň o soužití s lidmi jiných kultur, náboženství a hodnot. Mezi Východem a Západem totiž neleží jen veliké Turecko. V Evropské unii je mezi Západem a Východem právě Bulharsko. Je to jediná balkánská země, kde se za posledních 24 let nebojovalo a která si na tom zakládá jak ve vnější, tak ve vnitřní politice.