Nedávno se bývalý prezident Václav Klaus nechal slyšet, že s nástupem hnutí ANO a ÚSVIT do politiky končí éra polistopadového režimu a nastupuje – co vlastně? To prý exprezident neví, ale pracovně tomu říká postdemokracie. Já si myslím, že je to mnohem jednodušší. Po pětadvaceti letech nadchází to, co je, naštěstí, pro každou lidskou společnost nevyhnutelné – střídání stráží, generační výměna!
Žít za svými sny aneb Generační výměna
Vidím to všude kolem sebe a nejvíc, když jdu chodbami svého pracoviště, České televize.
Není tu skoro jediná tvář, kterou bych déle znal a která by znala mne. Na chodbách této instituce je už generační proměna dobře vidět.
Je nám šedesát, díky důchodové reformě ještě musíme pracovat, ale na každém kroku
cítíme, že odcházíme. Znal jsem ten jev zatím pouze z filmů – nejkrásnější byl asi O Smithovi s Jackem Nicholsonem v roli starého, nečekaně ovdovělého muže, který objíždí své děti roztroušené po celé Americe… a připadá si stále zbytečnější.
Odcházíme a ani letos sedmdesátiletý prezident Zeman to nezachrání. Naopak, právě on je
smutným důkazem toho, jak to vypadá, když se člověk dostane na místo, kde mohl
být možná užitečný před dvaceti lety.
Bedřich Ludvík
Jsem člověk, který už dávno žije život „za svými sny“. Už když jsem stanul v květnu
1990 na převráceném tanku na Václavském náměstí a hrál svou píseň Po dvaceti letech, cítil jsem, že o něčem takovém se mi ani ve snu nezdálo, že je to něco, co je „za sny“. Za ta léta jsem si už zvykl, že žiju „za sny“ a dlouho to zvládal. Až jsem v roce 2010 vešel v New Yorku do jednoho obchodu pro mladé, navlékl jsem se do poslední módní novinky, vyšel z kabinky, abych se podíval do zrcadla, jak mi to pasuje a tehdy jsem pochopil: měl jsem přijít o třicet let dřív! A důvodem nebylo rostoucí břicho a řídnoucí vlasy. Za některé sny prostě žít nelze.
Takže, pane Klausi, pětadvacet let po „sametu“ je nejvyšší čas na generační výměnu. Přichází
generace, která o komunismu slyšela ne z vyprávění svých rodičů, ale svých babiček a dědečků! Ale konec konců vždyť my jsme “sametovkou“ vrátili tuhle zem také do dob a režimu o jakém nám nevyprávěli ani rodiče, ale naši dědové a babičky.
Jiný exprezident, Václav Havel, napsal dokonalou divadelní hru Odcházení a v ní to všechno je. Dokázal do ní přesně zachytit ten pocit marnosti, trapnosti a chaosu, který se váže nejen k odcházení z politické scény, ale ze života vůbec. Miluji ten poslední záběr, kdy se, dnes už mrtvý, Václav Havel vynoří z jezírka a jednou pro vždy poučí, nás ještě živé, že si můžeme zapnout mobilní telefony. Tomu se říká vzkaz z věčnosti!
Producent Jaroslav Bouček, Václav Havel a kameraman Jan Malíř
Občas slyším, jak se někdo pohoršuje, že „ti mladí“ nic nevědí, že nemají žádný přehled,
žádný kontext, nic. Musím se tomu smát. Copak my jsme něco věděli, copak my
jsme znali souvislosti?
Neznalost je základní vlastnost mládí - kdyby znalo, nebylo by mladé. Tak je to správně, tak
to má být. Žít a měnit svět se dá jedině tehdy, když nic nevíte, když neznáte souvislosti. Jedině tak lze plodit děti a plánovat jejich budoucnost. Dokud neslyšíte smích Boha, který se nejvíc směje, právě když slyší lidi plánovat. Jakmile zaslechnete boží smích, jste člověk připravený na generační výměnu. A taky na smrt.