Spojené státy již nejsou na Blízkém východě to, co bývaly. Zatímco jejich zavilí nepřátelé, libanonské šíitské hnutí Hizballáh a íránský režim, vítězí v Sýrii nad tamní opozicí a irácké město Fallúdža je částečně v rukou extrémistů napojených na al-Káidu, Amerika víceméně přihlíží.
Americké odcházení
Tři odchody jedné velmoci
USA v posledních letech vyslaly, byť nechtěně, tři signály o tom, že se na Blízkém východě nehodlají angažovat tolik jako dříve. Prvním byla jejich reakce na arabské jaro. Jeho průběh, ve kterém se světová velmoc snažila zpočátku neúspěšně dostihnout běh revolučních událostí, aniž by měla jasno v tom, jak s nimi naložit, ukázal arabské společnosti, že časy se změnily – už zde není neporazitelné duo USA-Izrael, které by tahalo za všechny nitky. Na mezinárodně-politické úrovni pak zapůsobil mocně signál druhý a to z americké strany zmatené, neřkuli vítané, vycouvání z deklarovaného vojenského zásahu v Sýrii. Prezident Obama nejprve jen velmi váhavě a se zpožděním začal vynucovat důsledky svých slov o červené linii použití chemických zbraní v Sýrii, aby posléze veškerou iniciativu předal se zjevnou úlevou Rusům.
Islamisté v irácké Fallúdži
Třetí signál o americké neangažovanosti poskytl nedávný pád iráckého města Fallúdža a části tamní provincie Anbár do rukou sunnitských extrémistů napojených na al-Káidu. O americkém nedostatku zájmu vypovídá nejen to, že k pádu města došlo, ale i charakter následné americké reakce. Slova o podpoře a omezených dodávkách vojenského materiálu a výcviku jednotek jsou totiž v ostrém kontrastu s tím, kolik životů a zdrojů byla někdejší supervelmoc ochotna utopit v brutálních bojích o totéž město před deseti lety. Po arabské veřejnosti v případě prvního signálu a konkurenčních velmocí v případě signálu druhého se nyní známky amerického odchodu z výsluní dostaly i před zraky americké veřejnosti. O to více, že si na pád Fallúdži stěžují někdejší veteráni, kteří město, jak vidno nadarmo, kdysi dobyli.
Nebezpečná kalkulace
Spojené státy nepřijímají s dostatečným nasazením ani nové výzvy, ani zodpovědnost za následky vlastních činů z minulosti. Arabské jaro jim tak uteklo mezi prsty a pád Fallúdži do rukou teroristů se odehrál v zemi, která není schopna bránit sama sebe, protože byla po americké invazi uvržena v chaos a rozbroje. Pokud by USA byly na Blízkém východě supervelmocí, přijímaly by výzvy tak, jak je před ně historie staví. Neopouštěly by své irácké spojence a nedávaly by licoměrnou podporu syrské opozici.
Násilí ve Středoafrické republice
Blízký východ a severní Afrika se dnes nachází v situaci, která může mít neblahé důsledky pro bezpečnost Evropy. Nechme zde stranou evropskou nemohoucnost ve sféře bezpečnostní a obranné politiky a položme si otázku, co to v dlouhodobé perspektivě přinese Američanům. Zatímco rozvrácená Sýrie stahuje ke dnu Irák, Jordánsko a Libanon a z oblasti Sahelu vzniká africký Afghánistán, kde se s barbarskými islamisty bojuje od Mali po Středoafrickou republiku, USA se drží stranou. Američané se pomalu a dost možná nevratně stahují z Blízkého východu, severní Afriky i Evropy. Své úsilí přitom napínají v Pacifiku proti soupeři, nad kterým mohou jednou prohrát. Jde o zvláštní protiklad supervelmocenského defétismu a zároveň snahy zůstat za každou cenu první. Pokud se však kvůli tomu Spojené státy vzdají vlivu v zemích na východ od New Yorku a na západ od Havaje časem převládne Říše středu, co jim zbude? Monroeova doktrína 2.0? Copak jim to sílící Brazílie dovolí?
Vydáno pod