V helsinském hotelu mě u snídaně překvapila spousta „dětných“ rodin. A když už dítě, tak tři nebo čtyři. Bylo mi trapné ty rodinky u snídaně fotit, ale všechny byly malebné, barevné a s otci. Až tady, na letišti, jsem zahlédl osamělou maminku s miminkem.
Vždycky když letím do Ameriky a přesedám někde v Evropě (Amsterodam, Pařiž, Helsinky, Madrid), libuju si, jak je ta Evropa různorodá, a slibuju si, že příště už žádná Amerika, ale Evropa! A pěkně odzhora až dolů. Co pár set kilometrů, to jiný jazyk, jiná kultura, vlastně i jiní lidé. Proč byl Bůh, když tvořil Evropu, tak marnotratný? Co sledoval tou mnohostí kultur a jazyků? Chtěl nás potěšit, či potrestat? Možná jak koho. Nacionalisty potrestat, světoobčany potěšit. Nacionalisty ta mnohost děsí, světoobčané se z té mnohosti radují.
Jak to cítím já? Já nekonečně žasnu. Nakonec se ale vždycky domluvíme. Jsme přece Evropané! Dostali jsme do vínku úžasný kus země, který jsme úžasně osídlili. Teď už nám jen zbývá nejezdit tolik do Ameriky, ale vydat se křížem krážem poznávat svou Evropu. Jsme Češi, Slováci, Němci, Finové, Evropany se musíme NAUČIT být. A je to to nejkrásnější, co nás mohlo potkat! Není zajímavější a protikladnější světadíl než Evropa. Jen si představte: pohled na norské fjordy a pohled na italskou Florencii! Třeba. Ze severu na jih. Anebo hamburský přístav a maďarskou pustu. To zase ze západu na východ. A když vzpomenu na holandské a litevské větrné mlýny! Až se vrátím z Ameriky, pustím se do toho.
