Tento přihlouplý slogan se u nás zřejmě uhnízdil už natrvalo. I čtvrt století po svém prvním použití jej co chvíli někdo v různých variantách vytáhne – jednou se varuje před rudou totalitou, podruhé před modrou či oranžovou, a teď třeba před tou evropskou. Skoro nenajít kandidáta na europoslance, který by nějakým způsobem nechtěl jet do Bruselu „hájit české zájmy“, což je výrok ještě asi mnohem nejapnější než ten o té totalitě.
Kdo nevolí… volí totalitu?
To jsme opravdu členem tak obludného sdružení, že do něj musíme poslat 21 statečných, aby se proti mnohonásobné přesile bili za naše dobro? A co to vlastně je, ten „český zájem“? A jak ho bude hájit skupina našich europoslanců, když proporcionálně bude mít asi tak stejnou sílu, jako má teď KSČM v Senátu? Alí Baba ještě čtyřicetinásobnou přesilu zvládnul, ale to bylo dávno, v daleké Tramtárii a ještě k tomu v pohádce. Nehledě na to, že nikdo jemu podobný na kandidátkách nefiguruje: Část uchazečů jsou, s odpuštěním, vysloužilé politické figurky, případně se jich strany nemohou jiným způsobem zbavit – nebo je naopak odměnit, část jich nikdo nezná, anebo jsou to ti, co by už za každou cenu konečně rádi nějakou funkci, tučnou výslužku, přilepšení k penzi či platu, popřípadě ti, co mohou „nabídnout bohaté zkušenosti“ z evropských či jiných institucí. V čem bude jejich hlas znít silněji než u těch „nezkušených“, je záhadou.
Evropské volby 2014
Navíc tam opravdu nejedou hájit české zájmy. Jsou to volby do EVROPSKÉHO parlamentu, a poslanci tam jedou dělat politiku EVROPSKOU – pokud tedy vůbec nějakou. Je to stejný nesmysl, jako kdyby ve volbách do českého parlamentu šel někdo „hájit zájmy“ Litoměřicka nebo třeba Valašska. Pokud někdo bude v Evropě prosazovat české zájmy nebo vlastně cokoliv jiného, bude to jen a pouze česká vláda – rozhodně ne europoslanci, opravdu. Snad se ale nebudou snažit „zviditelnit“ Českou republiku tím, že zfackují reportéra, který se zeptá, proč za svůj nemalý plat aspoň nechodí na zasedání.
Webové stránky Evropského parlamentu se nám pod sloganem „Jednat – ovlivňovat – rozhodovat“ snaží namluvit, že tentokrát jsou volby jiné a že rozhodujeme o tom, kdo povede Evropu. Nerozhodujeme. V podstatě jen jmenujeme účastníky debatního kroužku, kteří nám čas od času zkomplikují život nějakým nesmyslným předpisem. Volby do europarlamentu s sebou totiž nesou jeden kardinální problém – totiž že to vůbec žádné parlamentní volby nejsou, protože jim chybí základní volební atribut. V normálních parlamentních volbách má každá strana svého lídra, který bude třeba sestavovat příští vládu, bude premiérem, ministrem, případně opozičním vůdcem. Kromě toho má každá strana svůj program, který bude v té či oné míře prosazovat. Ale nic z toho všeho přece v evropských volbách není. Kandidátky stran sice jakéhosi lídra mají, z toho ale bude zase jenom obyčejný europoslanec a prosazovat si může, co chce – nic víc než diskusní příspěvek z toho nevykřesá. A vládu Unie opravdu nemá žádnou: Je tu sice kabinet zvaný Evropská komise, ale ta je vládou asi tak, jako jsou evropské strany skutečnými politickými stranami.
Evropský parlament
Navzdory údajným avizovaným změnám zůstává Evropský parlament jen hodně drahým alibiparlamentem. A vlastně je to tak dobře – nikdo přece nechce, aby o našem osudu rozhodoval někdo cizí tisíc kilometrů daleko. Jen je třeba si to uvědomit a přiznat. Rozhodně nechci nikoho zrazovat od toho, aby šel k evropské volební urně. Dokonce může udělat dobrý skutek, když hodí hlas někomu, kdo si podle něj zaslouží zbohatnout. Anebo lze hlasování pojmout také jako hodně drahý průzkum preferencí před mnohem důležitějšími podzimními senátními a komunálními volbami. Ale asi nic víc.
Okřídleným sloganem jsem začal, sluší se jím také skončit: Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali. V Unii to platí víc než kdekoliv jinde.