Položíte-li zdejšímu běžnému občanovi otázku, zda ví, kdo je to Josef Rychtář, nejspíš si bude myslet, že jste blázen, který podceňuje jeho informovanost. Bodejť by to nevěděl… Dovolím si pochybovat, že stejná reakce přijde, když se zeptáte, kdo je sir Nicholas Winton. Jsem přesvědčen, že srovnání těchto dvou jmen v povědomí společnosti jednoznačně vyzní pro podivnou existenci prvně jmenovaného, zatímco znalost o muži, který před počátkem II. světové války zachránil z protektorátu šest set šedesát devět židovských dětí, bude více méně mizivá. Skutečnost, že se 19. května dožívá sto pěti let, samozřejmě také. Kdyby Josef Rychtář ve stejný den slavil jakékoliv nekulaté jubileum, věděl by o tom prostřednictvím peprných bulvárních zpráv i komentářů kde kdo.
Rychtář, sir Nicolas Winton a pan Sotvaznámý
Paradoxní časy, paradoxní společnost. Myslím, že občasné stesky nad tím, že prožíváme či jsme nuceni prožívat dobu mediální, ba mediokratickou, že jsme jí vlečeni směrem k podivnému chápání světa i života, nejsou tak docela na místě. Spíše bych je nazval zjemňujícími skutečnost. Je totiž hůř: žijeme období bulváru, jeho diktátu. Kdo se mu nepřizpůsobí, není cool, není in…
Kdysi, za komunistické vlády, jsme se utěšovali, že ona bulvarizace, jejíž ozvěna k nám doléhala nejrůznějšími cestičkami ze svobodného světa, se nás netýká, že až my dojdeme ke svobodě, budeme jiní, lepší. Jsme přece potomci písmáků a mudrlantů, za husitů každá česká babička uměla vykládat bibli, traduje se…
Svoboda přišla a ukázalo se, že je všechno jinak. Babičky nelouskají Nový zákon, ale informace o tom, kdo byl s kým v posteli a při tom se dopouštěl všelijakých sodomií či alespoň domácího násilí. A tento úkaz nasedl na prastarý český pud nevážit si statečných a výjimečných, zejména pak vlastních. Či alespoň se nás nějak dotýkajících.
Myslím, že se to tak má i se sirem Nicholasem Wintonem; především je to Brit, a znáte je… zradili nás v Mnichově. Dále: je to finančník. Dobře víme, co jsou takoví zač, jenom z nás sají naše úspory, získané celoživotní lopotou. Pak to slůvko před jménem - „sir“, u nás se šlechtictví nepeče, predikáty zakázal už Masaryk. A pak, což je sice tajné, protože se to nesluší, ale povšimněte si: zachraňoval židovské děti a to ještě většinou z německožidovských rodin, to se nás přece až zas tolik netýká. Tak proč bychom si před ním sedali na zadek.
Proto si myslím, že nesrovnatelně víc lidí zajímají osudy Josefa Rychtáře, než činy Nicholase Georga Wintona. Takoví lidé jako byl on, jsou více méně stranou zájmu. A nejen Britové. Na Žižkově je zastrčená ulička, nazvaná po Přemyslu Pitterovi. Je-li sir Winton méně známý než Josef Rychtář, je Přemysl Pitter zcela mimo pozornost - jakýsi pan Sotvaznámý. Mimochodem: příští rok v červnu by mu bylo sto dvacet let, když jsme u těch narozenin. Tenhle pan Sotvaznámý, lidumil, laický kazatel, pacifista a především slušný a statečný člověk, založil už za „první republiky“ Milíčův dům, jakýsi prostor, v němž se staral o ty nejbědnější děti, zejména z proletářského Žižkova. (Mimochodem, jedním z dětí, kterým Pitter poskytoval občasný útěšný azyl před těžkou dobou, byla Olga Havlová.) Během války riskoval pan Sotvaznámý Pitter svobodu, ba život, protože přes drastické zákazy zásoboval trpící židovské rodiny. Po válce se mu podařilo v několika znárodněných zámcích vytvořit jakési tábory pro zubožené osamocené české, židovské a německé děti. Nedbal na tehdejší vypjaté národnostní vášně. V jeho táborech se přátelili židovští sirotci, navrátivší se z koncentráků, s dětmi v uniformách hitlerjugend a českými potomky obětí nacismu. Po nástupu komunismu se stal samozřejmě Přemysl Pitter osobou nepřátelskou a dostal se do přímého ohrožení. Podařilo se mu uprchnout. V roce 1964 tohoto českého pana Sotvaznalého izraelský Jad vašem prohlásil za Spravedlivého mezi národy.
Jistě jsou lidé, kteří znají sira Nicholase Wintona, byť jich je mnohem méně, než těch, kdo hltají osudy jistého Rychtáře. O Přemyslu Pitterovi, vsadím dolar proti bobu, něco ví nepatrná hrstka z nás. Věru, zvláštní osud těch, kdož se v zemích Koruny české dopustili něčeho mimořádně statečného nebo lidského. Ostatně dozajista je mezi lidem jistě proslulejší Lída Baarová než štábní kapitán Václav Morávek.
Ve hře Bertolta Brechta napadne jeden z učedníků Galileo Galilea po té, co astronom před tribunálem odvolal: „Nešťastná země, která nemá hrdinů!“ A Galileo odpoví:„Ještě nešťastnější ta, která hrdiny potřebuje!“ V souvislosti s českými hrdiny či s hrdiny v Čechách (a na Moravě i Slezsku) nabízí se otázka: „A co země, která si hrdinů neváží či na ně přeochotně zapomíná?“