Hele a já jí řekla, ty vado, to snad nemyslíš vážně, ne? Normální bréca, ne? A von řek, hele, myslí. A vona – já ti to vrátim. Se neboj. A já – hele a co včéra. Včéra ne? A vona - normálka nic, hele. A já – vole, tak to di do háje. A vona – to myslíš vážně? A von - hele, myslí… Vášnivě mlela, skoro až křičela asi dvacetiletá dívka a to melivo prosypávala prskavým smíchem. Kamarádka se na ni přitom snaživě usmívala, zas jeden submisivní typ, napadlo mě.
Konverzační upíři
Se zájmem, ale s hořkým posměchem v duši estéta, za něhož se, poněkud samozvaně, považuju, jsem poslouchala hlasité žvástání ve ztichlé tramvaji té, docela hezké, holky. Jak bude jednou komunikovat se svým partnerem a dětmi? Co vlastně dělá? Co ji zajímá? Jakou má povahu? Moci ji tak trochu vyzpovídat… Dívky vystoupily, tramvaj si oddechla.
Odpoledne toho dne si ke mně přišla pro knížku známá. Bylo zdvořilé posedět, nabídnout kávu a koláč, prohodit pár slov. Mlčela, nevěděla, o čem mluvit. To se stává. Tož musím já… Reagovala snaživě To víš. Každej je ňákej. No jo, jak se řiká… všecko zlý je pro něco dobrý. Každej má svou pravdu. Vono ňák bylo, ňák bude. Dostavila se únava. Co dál? Jak teď? O čem ještě… Aby buchta v puse nezhořkla z mlčení, které se tak snadno jeví jako nepřátelské, zmínila jsem pár novinek ze svého momentálního životaběhu. A dozvěděla se Hmmm, tak vidíš. Tak to máš… máš to… jak se říká, za sebou.To je přece běžná hláška na pohřebních hostinách, zasmála jsem se. No jo, všichni tam musíme, povzdechla si.
Ilustrační foto
Jak si lidé povídají
Píšu si výroky dne, mají kouzlo nechtěného. Jsem výjimečný muž. Hledal jsem výjimečnou ženu. Tu jsem nenašel. Mohla to být klidně pravda. Ale veřejná sebehodnocení mají svá úskalí. Mám další vnouče, hlásil mi nedávno kamarád. Ale narodilo se v předsíni. Vona je alternativní. Líčil pak drsný domácí porod – porodní bába se někde zasekla a nedorazila, dítě nakonec zachránili lékaři – v úderných větách a s drsným humorem, který navléká do brnění křehké tělo citovosti, a který máme v oblibě.
Mladé ženy se rády baví o tom, co hezkého si koupily a hodnotí chlapy, kerý sou úplně nemožný. Starší ženy mlsně popisují, co dobrého si uvařily. Muži zase s chutí líčí svůj fortel, hořce se posmívají svým šéfům nebo blbcům, někdy jde o jednu a tutéž osobu, jejich ega se přetlačují. Kluci u piva chlubivě a v záplavě vulgarismů líčí své hrdinné průšvihy… Navenek to vypadá, že vedeme dialog, ale místo něj se někdy marně snažíme ohřát souzněním studené užovky dvou sebestředných monologů. Někdy si ale, i pomocí těch monologů, poskytujeme psychologický servis. Vstřícně se na sebe culíme a říkáme Kašli na něj. Nic si z toho nedělej. Máš recht. A pod tím přitakáním nám v hlavě běží – ty seš ale trouba!
Upíři času a energie
Znala jsem muže, který dokázal mluvit, jako sám Fidel Castro, pět hodin v jednom kuse. Odvyprávěl životopisy svých, mně neznámých, známých, různé filmové příběhy, co kdo řekl a napsal, jak se leckdo vyznamenal a kdo to ocenil, co kdo uvařil a kdo to snědl, pomlel v kafemlejnku žvanivosti politickou situaci u nás i ve světě, různé varianty výhledů lidstva na zánik či přežití. Otíral se i opíral o známá jména ze všech oblastí, některé adoroval, jiné odsoudil.
Vše bylo v jeho podání významnější, větší, horší nebo lepší než ve skutečnosti. Skákal v bažině nepřeberných témat z kamene na kámen, oči mu žhnuly vášní řečnění. Jeho hladová osobnost, kterou neuspokojoval vlastní život, surfovala denně na oceánu internetu až do tří po půlnoci, načež k prasknutí naplněný vším tím věděním, musel ze sebe vyvrhnout čím roztěkaně překypoval do uší moulíků, jakým jsem se ten den ze zvědavosti (kdy to skončí a co to udělá) stala já. Ale už nikdy! slibovala jsem si po cestě domů s vyrajbovanou duší. Mívala jsem stejně postiženou známou, která se až přidušovala, bála se zhluboka nadechnout, abyste ji nestihli v té vteřině přerušit.
Z času, který nám byl vyměřen, a nevíme, jestli ta báječná jízda třeba už zítra neskončí, sosá žvanivec jak upír cenné hodiny, bere radost, dává nudu…
Jak lahodné jsou vztahy, v nichž se dá přátelsky a v družné náladě pěkně si spolu pomlčet.