Luďkovi rodiče se záhy rozvedli, takže se o něj starala babička, po problémech se školou v době války pak teta v Plzni. Zde mladý Brábník odmaturoval na zemědělské škole. Po návratu do Prahy absolvoval Tyršův ústav a získal doktorát na Filosofické fakultě UK. Do praxe tak odcházel vzdělán jako trenér i novinář - v obou oborech se dokázal prosadit na špičkovou úroveň.
Od září 1968 získal Brábník trenérské angažmá u norské hokejové reprezentace. Do Skandinávie ale dorazil o víc než měsíc dřív - jakmile přijely spřátelené tanky, nečekal ani vteřinu, nacpal vše potřebné včetně dvou malých dětí do šestistovky fiátka a odjel na sever. Nebyl emigrantský typ, po třech sezonách se vrátil.
Moje štěstí – další dva roky mě trénoval v pražském ČLTK, vzpomínám na něj jako na špičkového motivátora, psychologa a nakonec i staršího kamaráda. Nebyl sice velkého vzrůstu, autority však měl na rozdávání. Potvrzoval také pravidlo malý rovná se vzteklý. Hráli jsme důležitý mač v Hradci a Luďkovi se ani za mák nelíbil výkon rozhodčích. Dostali jsme za něj tři tresty pro hráčskou lavici, v oslabení tři góly a odjeli s prohrou. Ráno na tréninku Luděk oznámil, že oběd jde za ním, a Štvanici provoněl pekáč vepřových kolen, která mistrně připravil náš kapitán Vašek Červený, takto vyučený kuchař.
Brábník se vrátil i k novinařině, nastoupil do redakce sportu Československé televize. Ve své době byl nedostižný komentátor tenisu, ale pochopitelně především hokeje. Byl příkladem odbornosti, nadhledu, úsporného, ale vytříbeného jazyka. Na svou dobu nevídaný profík s novátorskými metodami komentátorské přípravy a vedení statistik.
Když jsem dokončoval fakultu, osmělil jsem se a po tréninku špitl, že jeho konání obdivuji a jakže se lze dostat do televizní redakce sportu. Bez zaváhání odvětil, že mladé, dobře vypadající, vzdělané, jazykově vybavené, ve sportu zběhlé borce (po chvíli jsem pochopil, že mluví o mně….) redakce potřebuje jako sůl, že mne uvolní ze sobotního tréninku a že pojedu jako elév točit nějakou reportáž do BBV. Druhý den mi sdělil, kdy, kde a u koho se mám v sobotu dopoledne hlásit, s dovětkem: „… předpokládám, že jsi v KSČ…!?“ Po uražené negativní odpovědi ještě vyzkoušel kandidáta strany, aby po druhé záporné reakci debatu stroze zakončil: „… takže v sobotu v devět na tréninku…“ (Na vysvětlenou: Brábník sám přitom v komunistické partaji nebyl, ale v době normalizace nikdo nový neměl bez rudé knížky šanci).
Za mikrofonem zářil Luděk Brábník až do roku 1976, kdy pronesl památnou větu, že na led nastupuje sborná v tradičních rudých dresech s nápisem CCCP na hrudi. Soudruzi to pochopili jako nebetyčnou provokaci, faktem však zůstává, že Luděk neuměl rusky a azbuka pro něj byla čajem rozsypaným po papíře. Velkorysí „komančové“ mu na odchodnou dali možnost opustit redakci na vlastní žádost, takže neskončil v kotelně, ale jako píšící novinář v týdeníku Stadion. Jezdil na reportáže, byl žádaným společníkem na besedách a estrádách, psal knížky se sportovní tematikou (nejznámější Fakír – o Jiřím Holečkovi) a stihl ještě jednu trenérskou štaci v Mladé Boleslavi.
Kvůli hokeji ale musel z redakce Stadionu potají mizet. Obýval samostatný ajnclík, v němž v době nepřítomnosti nechával pověšený kabát, na stole diář s brýlemi, a když odjížděl jen na trénink, vyvěsil i telefon, jako že si zrovna odskočil na ředitelství…
Když Gorbačov obohatil světový slovník o termín perestrojka, ptal jsem se Luďka, zda by se dokázal do redakce sportu vrátit. Kroutil se, že už tuhle životní etapu uzavřel, trousil klišé o druhých vstupech do stejných řek, ale očička mu svítila. Pak vše utnul: „… myslíš jako do toho prostředí, kde není pro bolševiky, estébáky, absolventy VUMLu, praktikující milicionáře a stážisty ÚV KSČ kam plivnout…?“
S blížícím se důchodem se Luděk stále raději vracel na chalupu v Mníšku pod Brdy. Rozproudil zde rekreační fotbal a na nohejbalovém kurtu, který pomáhal budovat, se ještě donedávna hrál jeho memoriál. Hravost a sportovní posedlost se nakonec stala Brábníkovým osudem. Zemřel na fotbalovém hřišti – trestňák, ke kterému se právě chystal, proměnil až kdesi vysoko na obláčku….
Zemřel 30. září 1989, šest týdnů před Listopadem, takže se společenské ani pracovní satisfakce nedočkal. Prakticky celý produktivní život strávil v područí dvou zavrženíhodných diktatur – nacistické a komunistické. Sportovního uznání se PhDr. Luděk Brábník dočkal až po čtvrt století – 18. prosince 2014 byl in memoriam slavnostně uveden do Síně slávy českého hokeje.
