Danko Handrick z ARD TV: Němec teď ruku nepodá, Čech ano

Danko Handrick je zahraničním zpravodajem německé veřejnoprávní televize ARD pro státy někdejšího Československa a Němci podle něj nyní mají obrovský zájem o informace o vývoji pandemie v Česku. Při natáčení, které je teď pro něj náročnější například tím, že se nemůže setkávat s českými politiky, si všímá i některých zvláštností. Třeba toho, že i v době pandemie mu čeští respondenti nabízejí ruku. Práci zahraničního zpravodaje v Česku v době koronavirové popsal pořadu Newsroom ČT24.

Danko Handrick, ARD TV
Zdroj: Newsroom ČT24

Mají Němci zájem o zprávy z Česka?
Mají obrovský zájem. Nikde jinde na světě kromě San Marina nestála epidemie tolik lidských životů, proto je jasné, že Němci velmi podrobně sledují situaci v Česku. Ptají se, jak se to mohlo stát a v čem se může Německo poučit, aby se to samé nestalo u nás. Normálně produkujeme deset minut zpravodajství za týden, teď je to každý týden tak 30, 35 minut.

A ztěžuje vám pandemie práci?
S nikým se osobně nesetkáváme, ani s politiky ne. Ale jinak je práce pořád stejná. Vyhodnocovat data, ověřovat fakta a podobně. Hodně telefonuji nebo volám přes Skype. Jasně že je to obtížnější.

Z čeho tedy vychází vaše reportáže a živé vstupy? Koho používáte jako zdroj?
Základem jsou fakta, například fakta z českého ministerstva zdravotnictví o počtu nových nakažených, to se nezměnilo. Co se změnilo – nemůžeme se osobně potkávat, takže nedostanu všechny informace. Ještě před časem jsem natáčel i s politiky, teď už to nejde. Samozřejmě se ale odpovědných lidí v politice ptáme. Pak jsou pro nás v souvislosti s koronakrizí důležitými kontakty zástupci lékařů, třeba ředitel České lékařské komory, a samozřejmě epidemiologové.

Člověk se ale nemůže ptát jen tady v Praze, musí vyjet do regionů, jelikož lidé po celém Česku přemýšlejí jinak než tady ve městě. Co se týče živých vstupů, ty máme, když se aktuálně něco stane, když se třeba zavřou německé hranice. Ten den jsme dělali třeba devět deset živých vstupů.

Respirátor vždy a všude

Mluvíte o statistikách z ministerstva zdravotnictví, zajímají německé diváky česká čísla?
Zajímají je moc. Jsou tak vysoká a pro Německo tak nepředstavitelná. V Německu je nakažených za den kolem deseti tisíc, tady v Česku jich je patnáct tisíc. Česko má přitom osmkrát méně obyvatel. Když o tom mluvím k Němcům, je to, jako kdyby bylo v Německu v průměru 120 tisíc nakažených denně. Je to nepředstavitelné, proto se lidé zajímají.

Cestujete po celé republice, jak se při takových cestách chráníte, abyste se sám nenakazil? Jezdíte i do těch nejpostiženějších míst, jako byl třeba Cheb. Snažíme se v terénu chránit hodně. Nenatáčíme rozhovory v kanceláři, ale jen venku. Nebereme také cizí lidi do studia. V této situaci je všechno trochu jiné. V Chebu to byl docela nepříjemný pocit, ale na druhou stranu, míra infekce je v celém Česku podobná. Člověk je samozřejmě opatrnější a mnozí lidé z Německa mi pak volají a ptají se, jestli jsem si jistý, že se nenakazím. Já říkám, že ano. Člověk musí dbát na mnoho věcí, třeba že nosí respirátor po celou dobu a všude.

Vidíte nějaké rozdíly v chování Čechů a Němců během pandemie?
V Německu se nepodává ruka. Během pandemie nikomu nepodám ruku. Tady v Čechách ke mně respondent přijde, řekne dobrý den a podá ruku. Už jsem to tady několikrát zažil a ukazuje to, že mnozí lidé jsou zde stále neopatrní.

„Doufám, že už brzo bude konec“

Existuje nějaký moment, který vás při informování o Česku v souvislosti s koronavirem překvapil?
Nepředstavitelný moment byl, když jsem viděl pana Prymulu na stadionu. Nedovedu si představit, že by se to dělo v Německu. Že by na tribuně seděl Karl Lauterbach (poslanec a epidemiolog) a Jens Spahn (ministr zdravotnictví) a že by koukali na zápas Dortmundu proti Bayernu Mnichov. Ale já nemusím hodnotit českou politiku, já musím jen Němcům říkat, co jsou fakta. A fakt je, že tam byl.

Česko sledujete dlouhodobě, znáte ho i za normálních okolností. Je něco, co vám tady během pandemie chybí?
Doufám, že tomu už brzo bude konec. My jsme tu také proto, abychom nějak reprodukovali postoj místních k životu, jak zde lidé přemýšlejí a podobně. To jsme mohli nejčastěji zažít v hospodě, když se do nich ještě mohlo. Teď když jsou zavřené, potkává člověk méně lidí. Pro nás je teď těžké zjistit a zažít to, co si lidé myslí, co si myslí o svém regionu, o opatřeních v souvislosti s koronavirem. To mi chybí.