Rangún - "Teď nemůžu mluvit. Myslím, že mi hrozí nebezpečí," šeptá do telefonu barmský reportér a rychle zavěsí. Povědět světu příběh Barmánců, kteří se snaží přežít po úderu ničivého cyklonu, je obtížný a nebezpečný úkol. Režim nechává odposlouchávat telefony, perzekvuje domácí novináře a pořádá hony na těch pár zahraničních reportérů, kterým se do Barmy podařilo proklouznout, píše agentura AP.
AP: Barma - země, v níž je psaní o živelné katastrofě zločinem
Psát o přírodních katastrofách, které zasáhly a ještě více ožebračily beztak již chudé rozvojové země, je vždycky z mnoha důvodů obtížné. V Barmě je to však o to složitější, že izolovaný a svou brutalitou nechvalně proslulý vojenský režim nechce, aby se svět dozvěděl podrobnosti o utrpení svých obyvatel.
„Tahle vláda je hodně paranoidní, xenofobní a myslí si, že cyklon by mohl podkopat její důvěryhodnost,“ říká Aun Zo, editor exilového listu Iravadi, vydávaného v Thajsku. „Vojenský režim chce utajit rozsah škody. A netouží po tom, aby Barmánci řekli cizincům, jak to skutečně bylo,“ dodává.
Cyklon Nargis, který zemi zasáhl 3. května, podle propočtů OSN zahubil 62.000 až 100.000 lidí a zanechal za sebou až dva miliony nemocných, zraněných a hladovějících lidí.
Zahraničním novinářům stejně jako mnoha zahraničním humanitárním pracovníkům nebyl po katastrofě povolen vstup do země. A místní novináře úřady pronásledují: za článek, který by mohl vyznít negativně pro režim, citlivý na jakoukoliv kritiku, mohou jít do vězení.
A tak zatímco barmský reportér hovořil s redakcí listu v Bangkoku, v telefonu se ozývalo dobře známé cvakání, naznačující, že policie linku odposlouchává. Tentýž den úřady dotyčného novináře varovaly, že jsou znepokojeny jakýmsi nepříliš pochvalným detailem z článku, který napsal. Žurnalista se nyní bojí, že bude zatčen.
Ostře kontrolovaná státní média se nyní snaží lidu ukázat juntu v roli dobrodince. V listech jako The New Light of Myanmar se objevují pouze fotografie zachycující vládní pracovníky při distribuci pomoci potřebným. Fotky či údaje o zahraniční pomoci samozřejmě scházejí.
Organizace Reportéři bez hranic a další již vyzvaly barmský režim, aby zrušil zákaz udělování víz zahraničním reportérům. Úřadům se snaží vysvětlit, že články a fotky z postiženého regionu hrají klíčovou roli při získávání pomoci pro oběti cyklonu a při rekonstrukčních pracích.
Například úředníci barmské ambasády v Thajsku sdělili několika zahraničním reportérům, kteří tam zažádali o vstupní víza do Barmy, že nemají šanci. Dostali se totiž prý na černou listinu po tom, co loni na podzim vstoupili do země na turistická víza a psali o protivládních demonstracích vedených buddhistickými mnichy, které režim tvrdě potlačil. Usvědčující snímky plné násilí, jež se ihned dostaly do světových médií, pak vedly k tomu, že junta ještě víc zpřísnila beztak již tvrdá omezení svobody tisku.
Po úderu cyklonu Nargis se tak do země dostalo jen několik málo zahraničních novinářů. Ti do země propašovali satelitní telefony, náhradní baterie a generátory, které potřebují pro práci v poničených oblastech.
Ale dostat se do země je jen prvním krůčkem na cestě plné obtížných překážek. Tajní policisté hlídají hotely v Rangúnu, v nichž se ubytovávají zahraniční novináři. Podle londýnské humanitární organizace PLAN nyní chodí policisté v Rangúnu po hotelích a prohledávají pokoj po pokoji, zdali se v něm neukrývají západní cizinci.
Úřady vytvářejí nátlak také na mezinárodní humanitární organizace, jejichž představitelé přiznávají, že se ostýchají hovořit s médii, protože by jim junta mohla zakázat distribuovat pomoc.
Na silnicích mezi Rangúnem a deltou řeky Iravadi, kterou cyklon zasáhl nejsilněji, prý policisté zastavují auta a kontrolují doklady. Reportér CNN Dan Rivers se dostal na venkov jen díky tomu, že se ukryl pod dekou v jedné dodávce. Dostal totiž tip od informátora, že ho úřady hledají. Po pětidenním pobytu v Barmě odjel do Thajska, kde se nechal slyšet, že měl „z pekla štěstí a že bylo na čase zemi opustit“.
Pro místní novináře však možnost vyjet ze země neexistuje, protože na každou takovouto cestu potřebují povolení. I když je jejich práce maximálně obtížná, dělají, co mohou. Těsně poté, co cyklon udeřil, odjeli do iravadské delty a nafotili, co se dalo, ještě před příjezdem zahraničních reportérů. „Všichni (domácí) novináři pracují v utajení. Neodváží se říct lidem, že jsou novináři. Riskují hodně,“ dodává Aun Zo.