Riziko násilí vůči novinářům vzrůstá, obává se režisér dokumentu o vraždě Jána Kuciaka

Čtyři roky od vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové stále není případ uzavřen. Jejich smrt v roce 2018 vyvolala velké protesty po celém Slovensku a politici odstupovali z vlády. Ale případ vyděsil i celou Evropu. Investigativní reportér a režisér Matt Sarnecki, Američan žijící v Rumunsku, natočil celovečerní dokument s názvem Kuciak: Vražda novináře. Ten se promítal v evropské premiéře na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

Proč jste se pustil do případu Kuciak? Co amerického novináře přivede k takovému případu ze střední Evropy?

Bohužel je to dlouhý příběh. Pracuju pro projekt Organized Crime and Corruption Reporting, který se zaměřuje na zpravodajství o organizovaném zločinu a korupci, proto posledních deset let žiju v Bukurešti a pracuju tam jako investigativní reportér a filmař. A už před tímto dokumentem jsem zpracoval film o vraždě kyjevského novináře Pavla Šeremeta v roce 2016. V tomto investigativním dokumentu jsme používali záběry z kamer z místa činu, abychom pomohli ten čin objasnit.

Den poté, co byla nalezena těla Jána a Martiny, mě jeden slovenský novinář pozval do vesnice Velká Mača, protože věděl, že mám zkušenosti s prací se záběry z bezpečnostních kamer. Měl jsem ve spolupráci s místním starostou a policií pomoct ty záběry získat. Bohužel ani policie, ani starosta nám přístup k těmto záběrům neumožnili.

Později jsem se seznámil s dámou jménem Eva Kubániová, která byla kamarádkou Jána Kuciaka a pracovala pro portál Investigace.cz. O rok později Evině kolegyni Pavle Holcové materiály z případu někdo zaslal. My jsme se tehdy spojili a ona mi o tom řekla. Ukázalo se, že materiály opravdu prokazují mapu korupce na Slovensku. Uvědomil jsem si, že je to materiál pro výjimečný dokument, který by odkrýval fungování korupce a zároveň byl i odkazem práce Jána Kuciaka.

Naštěstí mi Pavla věřila dost na to, aby mi dovolila ten příběh odvyprávět. A také mi věřila dost na to, aby mi poskytla cenný přístup k materiálům z policejního spisu.

Soudím, že když jste tyto materiály zveřejnoval, potřeboval jste svolení nejen slovenské policie, ale i jiných lidí zainteresovaných v tomto případu. Bylo náročné jej získat?

Nemohu se vyjadřovat přímo ke zdrojům těch informací, ale měli jsme nastavený komunikační kanál mezi mnou, Pavlou a zdrojem těch informací. To znamená, že tímto způsobem bylo možné si ověřit, že svolení máme – a když říkám svolení, myslím tím, že dotyčná osoba věděla o tom, že se chystáme materiál zveřejnit. Navíc jsme spolupracovali se sítí právníků jak na Slovensku, tak po celém světě, abychom si ověřili, že nic neporušujeme.

Nejtěžší pro nás bylo, abychom dostali svolení a požehnání od rodin. Protože pro ně to byl velmi citlivý materiál, byly v něm záběry z místa činu, byly v něm záběry z kamer. Oni naštěstí byli laskaví a svolení nám poskytli. Výsledný film měli možnost vidět před několika měsíci.

Odmítl někdo mluvit na kameru?

Myslím si, že asi nejdůvěrněji by se ta otázka týkala právníka Mariana Kočnera, Marka Pary. Upřímně musím říct, že jsem nepředpokládal, že bude souhlasit s natáčením na kameru a že ve filmu vůbec vystoupí. Nicméně souhlasil a choval se k nám velmi hezky. Otevřeně jsem mu řekl, že si myslím, že film bude tím lepší, čím lépe on v něm bude zastupovat svého klienta. Věřil, že se ho nesnažíme nějak podvést, a myslím, že při natáčení odvedl velmi dobrou profesionální práci.

Váš film jasně ukazuje na podnikatele Mariana Kočnera jako viníka. Slovenské soudy tak jasno nemají. Odsouzen nebyl za objednání vraždy, ale za korupční aféry.

Slyšel jsem názory dvojí – jedni říkali, že to je důkaz nedostatečné reformy slovenského soudního systému. Z druhé strany naopak zaznívaly názory, že tento výsledek dokazuje, že soudní systém funguje spravedlivě, protože možná při prvním soudním procesu neměl dost důkazů na to, aby bylo možné někoho odsoudit na spoustu let do vězení.

V tuto chvíli se situace změnila. Slovenský nejvyšší soud zrušil původní rozsudek, což znamená, že jednoho dne dojde k nějakému novému rozsudku. Doufáme, že ten rozsudek bude správný, ať už to bude výrok vinen, nebo nevinen.

Roste podle vás míra násilí vůči novinářům?

Mám na to komplikovanou odpověď. Rozhodně souhlasím s tím, že riziko násilí vůči novinářům nebo toho, že dojde k jejich zabití, vzrůstá. A zvláště v současném politickém prostředí za posledních několik let. Nicméně je zajímavé, že v Evropské unii došlo v poslední době ke dvěma velkým a dobře známým případům tohoto typu. Jeden byl případ Kuciak a druhý se stal na Maltě. V obou těchto případech údajní strůjci těchto vražd byli nějakým způsobem buď obviněni, anebo se ví, kdo jsou.

Zatímco na Ukrajině a třeba i v Rusku za posledních deset let žádný z takovýchto případů nikdy nijak vyřešen nebyl. A to jenom dokazuje, jak důležité jsou demokratické struktury v Evropské unii. Protože v zemích, kde demokratické struktury neexistují, jako Rusko, Ukrajina nebo Mexiko, je prostředí daleko nebezpečnější. My máme výsadu, že žijeme v takovémto prostředí.

Myslíte si, že slovenská společnost je už trochu unavená tímto případem? A jak docílit toho, aby nebyla?

Myslím si, že tenhle film je sice určený primárně pro Slováky, ale není jen pro ně. My jsme se záměrně snažili o film pro širší publikum. Protože co se dělo na Slovensku, je velmi podobné tomu, co se děje i v jiných zemích.

Pokud jde o to, co může Slovensko udělat pro to, aby lidé z případu nebyli unaveni nebo aby se na něj nepřestali zaměřovat – stejnou otázku si můžeme klást v souvislosti s válkou na Ukrajině. V tuto chvíli na to nemám odpověď. Asi byste se mohla zeptat prezidenta Volodymyra Zelenského, protože tomu se udržovat pozornost daří velmi dobře. Ale tady trochu ironicky poznamenávám, že na Slovensku v tuto chvíli nemají lídra, jako je Zelenskyj. Ovšem na Slovensku také není válka. Naštěstí.