Bulvár je jako domovnice, říká Lucie Bílá. Politiku už komentovat nemíní

Lucie Bílá v Interview ČT24 Speciál: Nikdo mi nic neodpáře (zdroj: ČT24)

Slávě musela obětovat především soukromí a v soukromí se na sklonku života také vidí. Zakořeněná je ve svých rodných Otvovicích, kde nejen bydlí, ale také se snaží v obci neustále zlepšovat i život ostatních. Kdyby už nikdy nemohla zpívat, prý se neztratí, nejspíš by zůstala u podnikání. Zaplést se ale už nechce s politikou. „Život je krásný experiment, mě všechno baví, myslím, že na štěstí musí mít člověk také talent, a já ho mám,“ svěřila se zpěvačka Lucie Bílá, která byla hostem Interview ČT24 Speciál.

Za svůj hnací motor považuje Lucie Bílá sebekritiku. „Pořád od sebe něco očekávám. Chtěla bych být lepší člověk, lepší zpěvačka,“ přiznává. „Kdybych šla na jeviště s pocitem ‚hele, teď vám to ukážu, protože jsem fakt pecka,‘ tak by to vypadalo asi jinak. Ale já jdu na jeviště s pocitem ‚doufám, že vám dám, pro co jste si přišli‘. Je to úcta k tomu poslání, povolání a k těm lidem.“

Potřebuju kolem sebe (dobré) lidi

Zazářit podle ní může téměř každý, mnohem těžší je se v záři reflektorů udržet. Na to nestačí talent, ale je třeba se také obklopit správnými lidmi. „Ty kolem sebe už dlouho mám,“ nepochybuje zpěvačka.

Dlouholetá spolupráce ji pojí mimo jiné se skladatelem Ondřejem Soukupem, v Interview ČT24 odpovídala na jeho dotaz, proč bránila vydání desky, která je výběrem písní, jež pro ni Soukup napsal na texty Gabriely Osvaldové. Patří k nim hity jako Requiem, Láska je láska nebo Most přes minulost z muzikálu Johanka z Arku. „Nemám ráda, když se dělají věci za zády. Ondru mám ráda, prožili jsme tolik věcí a děkuju mu za těch dvacet let spolupráce, ale za tohle album mu neděkuju,“ podotkla.

V životě je pro Lucii Bílou podle jejích slov důležitá svoboda. „Abych měla prostor pro to, být tím, čím chci, dělat, co chci, obklopovat se, čím chci,“ vysvětluje. Doba pandemie, kdy nemohla koncertovat a její divadlo muselo zůstat zavřené, jí ukázala, že by se neztratila, ani kdyby se už na jeviště nemohla vrátit. „Kdybych nezpívala, budu lidi bavit jinak. Jsem komediant, musím umět všechno: kotrmelec i prodat lístky,“ říká.

Je si jistá, že by opět pracovala s lidmi. „Jsem člověk, který potřebuje sdílet, potřebuju pro někoho být a potřebuju s někým prožívat radosti. K čemu máte krásný dům, když tam nemáte s kým se dívat na televizi nebo s kým snídat. To já neumím. Chválabohu jsem nikdy nezlomila nad láskou hůl,“ dodává.

Vyhrát umí každý, prohra ale člověka naučí

Nejspíš by pokračovala v podnikání. V rodných Otvovicích, vedle kulturního domu – kde v sedmi letech začala vystupovat a kde, podle jejích slov, jednou také skončí – zakoupila další nemovitost se záměrem předělat ji na polyfunkční dům, aby pro místní byly dostupné služby, které nyní v obci chybí.

„Mám dvě ruce. Říkala jsem si, že tahle doba je jako zima. Když se člověk zastaví, tak zmrzne,“ říká o pandemických časech. „ Takže místo abych couvala, tak jsem se ještě víc rozeběhla, protože život mě naučil z chyby udělat záměr. Využít času, který bych jindy nezískala: kdy bych mohla opravit hospodu? Kdy bych mohla zrekonstruovat divadlo?“

I mladé Haně Zaňákové alias Lucii Bílé by poradila, aby brala chyby jako dobrou školu. „Vyhrát umí každý, ale přijmout prohru! Pro mě bylo zásadní, když jsem neobhájila desátého Slavíka. Říkala jsem si: Konečně něco jinak, mám totiž ráda úkoly. Nakonec těch Slavíků mám dvacet,“ přidává příklad.

Navíc si je vědoma, že její chyby se nepřehlíží. Sláva jí totiž vzala soukromí. „Cokoliv udělám, cokoliv řeknu, tak se mi to neodpáře. Dvacet, pětadvacet let jsem neřekla slovo lidičky, doteďka mi říkají, to je ta ‚ty lidičky‘. Tuhle mi nějaká paní říkala: ,Já se těším, jdu na vás na Draculu.‘ Já říkám: ,Ale já ho už dvacet let nehraju.‘ Mně už nic neprojde. Musím si dát velkého majzla,“ míní.

Jsem zpěvačka, o politice už mluvit nebudu

Přehlédnout ve veřejném prostoru nešla třeba její politická náklonnost. Podporovala Klausovu ODS, sympatie vyjádřila při prezidentské volbě Miloši Zemanovi. Před třemi lety ovšem zrušila na poslední chvíli vystoupení na cenách udělovaných Hospodářskou komorou ČR, protože nechtěla být mylně spojována s přítomným premiérem Andrejem Babišem (ANO). V současnosti by si názory na politiku raději nechala pro sebe.

Lucie Bílá při koncertě na podporu ODS (1998)
Zdroj: Tomáš Železný/ČTK

„Jsou témata, kterým by se měl člověk vyhýbat. Ať už je to očkování, covid, politika, peníze. Snažím se lidi spojovat a nerozdělovat je, a jakákoliv odpověď na toto téma by lidi rozdělila. Kdybych měla příležitost, tak bych dotyčnému, na kterého se ptá, řekla svoje, ale nebudu to říkat veřejně,“ reagovala v Interview ČT24 na otázku novináře Milana Tesaře, jestli stále platí, co řekla o Miloši Zemanovi v roce 2015 – že jí zamotal hlavu i srdce.

„Za svými kroky si stojím, ale svoje názory jsem díky chování některých politiků musela změnit,“ dodala. Do podpory některé z politických stran by se prý už nepustila. „Když se mi něco nebude líbit, tak to už budu říkat jenom těm dotyčným, ale nebudu to hlásat. Chtějte po mně zpívat. Můj úkol je lidem dělat dobře, nerozčilovat je,“ vysvětluje Bílá, že ona je hlavně zpěvačka.

Bulvár je domovnice a domovnice vždycky myly schody i zadek

V anonymitě ji nenechá se skrýt pozornost fanoušků ani stálý zájem bulváru. Zkoušela prý různé finty, jak s ním vyjít, nakonec zjistila, že ho prostě musí brát jako nutnou stinnou stránku své profese. „Jsem tak strašně vidět, takže se někdy dostanu do situace, že ať udělám jakékoliv rozhodnutí, vždycky je špatně. Stačí to jen přečkat, protože nic není staršího než včerejšího noviny. Já s nimi nezápasím, jsou to domovnice a domovnice vždycky myly schody a zadek,“ krčí rameny.

Po skončení kariéry se nicméně vidí v ústraní. V malém domku, který si pořídila – jak jinak – v Otvovicích. „Úplně malinkatý, na kraji u lesa, a tam jednou bych chtěla být, navlíkat si ty svoje korálky a číst si knížky, mít kočky a tak si přemýšlet nad tím, jestli jsem životem šla dobře,“ plánuje. „Ono to není jednoduchý. Odpustím všem všechno, ale jediný, komu neodpouštím, jsem já. Nesnáším své vlastní chyby. Nejsem ta, která, když se podívá zpátky, by nechtěla věci změnit. Chtěla bych,“ nezapírá.