Fontána od Marcela Duchampa

Gadji beri bimba. Vezměte noviny, vezměte nůžky, prouž papíru a dada je světadiv

V curyšském Kabaretu Voltaire zabodl básník Tristan Tzara nůž do slovníku a zasáhl slovo „dada“. Výraz, kterým francouzské děti ukazují na hračku koníka a Rumuni, k nimž patřil i Tzara, opakovaně přitakávají. Podle jedné z verzí tímto způsobem získal pojmenování avantgardní umělecký směr dadaismus. Možná se to ale všechno událo úplně jinak. Jisté nicméně je, že od narození spoluzakladatele dadaismu Tristana Tzary uplynulo 16. dubna 125 let. Začtěte se při té příležitosti do ukázek dada textů.

 

Pseudonym Tristan Tzara vychází z rumunského výrazu trist în țară, tedy smutný ve své zemi. Jedna ze zásadních osobností dadaismu dostala původně do kolébky mnohem méně poetické jméno: Samuel Rosenstock.

Do Švýcarska přišel jako dvacetiletý. „Za jeho příjezdem lze hledat i důvody, které nejsou příliš známé. Ve vlasti byl přistižen se čtrnáctiletou holčičkou, což pro bohatou židovskou rodinu v Moinesti představovalo bezpříkladné poskvrnění pověsti – takže jej poslali za hranice,“ tvrdil v roce 2011 v rozhovoru pro Festival spisovatelů Praha Adrian Notz, kurátor obnoveného Kabaretu Voltaire.

Smysl pro nesmysl

Právě v tomto curyšském podniku vše začalo. Avantgardně smýšlející umělci tu našli živnou půdu pro svůj pohled na svět a umění. Není náhodou, že dadaismus svůj nedlouhý, ale intenzivní rozkvět pocítil v letech 1916 až 1923, tedy v době první světové války a v časech rozvrácených pořádků těsně po ní.

Na nesmyslnost konfliktu odpovídal nesmysly (nebo přesněji: beze smyslu), absurditou a anarchií. Co dosud v umění platilo, stavěl na hlavu, a vzýval princip náhody. Ostatně nejlépe to vystihuje Tzarův „návod, jak vytvořit dadaistickou báseň“ uveřejněný v Manifestu o lásce sladké a hořké z roku 1920:

Vezměte noviny.
Vezměte nůžky.
Najděte v novinách článek, aby měl délku, jakou počítáte dát své básni.
Článek vystřihněte.
Potom pečlivě rozstříhejte všechna slova, která tvoří tento článek, a vložte je do pytlíku.
Skládejte pak jeden ústřižek za druhým přesně v pořádku, v jakém vyšly z pytlíku.
Svědomitě opište.
Báseň se vám bude podobat.
A vězte, že jste spisovatel neskonale originální a okouzlující citlivosti, byť doposud nepochopen lidem.

V jiném manifestu (z roku 1918) vyslovil Tzara slavnou definici, že „dada neznamená nic“, a zároveň vlastně vypisoval, co znamená:

Shledáváme-li to malicherným a neztrácíme-li svůj čas pro slovo, které nic neznamená… Prvá myšlenka, která v těchto hlavách běhá, je řádu bakteriologického: objevit přinejmenším jeho původ etymologický, historický nebo psychologický. Z novin se dovídáme, že černoši Kru nazývají ocas posvátné krávy DADA. Kostka a matka se jmenují v jednom kraji Itálie DADA. Dřevěný koník a kojná, dvojité přitakání v ruštině a rumunštině zní DADA. Učení žurnalisté v něm spatřují umění pro kojence, jiní všední svaté ježíškynechtedětickypřijítkemně, návrat k vyprahlému a hlučnému, hlučnému a jednotvárnému primitivismu. Citlivost nestavíme na jednom slově; každá stavba usiluje o dokonalost, která nudí, o stagnující myšlenku zlaté bažiny, relativní lidský výtvor. Umělecké dílo nesmí být krásou jako takovou, neboť ta je mrtvá; ani veselé, ani smutné, ani jasné, ani temné, těšit nebo týrat lidi tím, že jim předkládá koláče svatozáří nebo pot z bujné projížďky ovzduším. Umělecké dílo není nikdy krásné na základě nadekretování, objektivně, pro všechny. Kritika je tedy zbytečná, má jen subjektivní platnost a ani sebemenší charakter objektivity. Lze věřit, že se nalezla společná psychická základna celého lidstva? Ježíšův pokus a bible přikrývají svými širokými a laskavými křídly: hovno, zvířata, dny. Jak lze uspořádat chaos, který tvoří tuto nekonečnou beztvarou variaci: člověka?

Vlastních teoretických úvah se držel i ve vlastní tvorbě. Za jednu z dadaistických vlaštovek je koneckonců považováno jeho První nebeské dobrodružství pana Antipyrina:

Je-li možno požádat starou paní
o adresu bordelu

pěnk pěnk pěnk pěnk pěnk pěnk pěnkavko
jež zpíváš velbloudu na hrbu
zelení sloni tvé citlivosti každý se chvěje na telegrafním sloupu
všechny čtyři nohy přibity dohromady
tak dlouho hleděl do slunce až měl z tváře placku
uá aah uá aah uá aah
pan básník měl nový klobouk
slamák který byl tak pěkný tak pěkný tak pěkný
podobal se svatozáři
neboť pan básník byl opravdu archanděl
tento pták přišel bílý a v horečce jako
ze kterého pluku přicházejí pendlovky? Z této vlhké hudby jako
pan Krikri přijímá v nemocnici návštěvu své snoubenky
na izraelském hřbitově se náhrobky kroutí jako hadi
pan básník byl archanděl – opravdu
říkal že drogista se podobá motýlu a Hospodinu a že život je
prostý jako bumbum jako bum bum jeho srdce
žena sestrojená z balonů stále menších začala křičet jako katastrofa
joóóóóóóóóóó
idealista tak dlouho hleděl do slunce až měl z tváře placku
taratatatatatata (…)
Pan Antipyrin

Poklice i krabice

Dada texty nepatřily jen na papír, performance v Kabaretu Voltaire mísily mluvené slovo, tanec a hudbu. Recitovalo se tu simultánně, kdy se různé básně prolínaly, dokonce přikrývaly. Zněly tu zvukové básně. Poezii vycházející ze zvuků tvořil třeba zakladatel kabaretu Hugo Ball.

V červnu 1916 vystoupl poprvé na jednom z takových dada večerů s básní Gadji beri bimba. Přednesl ji uvězněný v kartonové konstrukci připomínající biskupský ornát. Ball si do deníku napsal, že vypadal jako obelisk. Neforemné kabaretní kostýmy se o pár let později, při rozpadu dadaismu, ukážou jako dost nepraktické.

gadji beri bimba glandridi laula lonni cadori
gadjama gramma berida bimbala glandri galassassa laulitalomini
gadji beri bin blassa glassala laula lonni cadorsu sassala bim
gadjama tuffm i zimzalla binban gligla wowolimai bin beri ban
o katalominai rhinozerossola hopsamen laulitalomini hoooo
gadjama rhinozerossola hopsamen
bluku terullala blaulala loooo

U zvukových básní záleželo především na jejich „hudebnosti“. V různých zvucích a pazvucích lze spatřovat napodobeniny dětského vyjadřování či hru s onomatopoií a rovněž odkaz na domorodé rituály. Koneckonců divokou programovou směsku nezřídka doprovázelo bubnování nebo třískání poklic.

Dadaistický zájem o černošské písně souvisel s dojmem, že africké umělecké projevy jsou primitivní, ve smyslu neumělé, což se dadaismu jakožto antiumění zamlouvalo. Na ukázku ještě jedna báseň Huga Balla – Karavana – tentokrát se zvukem:

Dalším umělcem z německojazyčného prostoru, který propadl dadaismu, byl Hans nebo také Jean (narodil se v Alsasku, takže jméno si musel měnit podle toho, jestli toto území zrovna zabrali Němci, nebo Francouzi) Arp. Z jeho tvorby vybíráme báseň Světadiv:

SVĚTADIV pošlete ihned lístek zde je část z prasete z všech 12 částí poskládaných plošně nalepených vznikne zřetelný boční tvar vystřihovánky úžasně laciné všichni kupují
č 2 loupežník efektivní bezpečnostní aparát užitečný a veselý z tvrdého dřeva s třaskavým  zařízením
č 2 trpaslíci jsou odvázáni od kůlů otevřou holubníky a hromničky
dcery z elysia a radia vážou z rýnských vírů kytice
selky nosí ve vlasech vyhořelá vycpaná slunce selkám jen z jejich volat volat jen z jejich  žurek jen v jejich malém milém městě Jeruzalémě vysazovat voskové panny dovoleno jest
č 6 vrchní vystřihovánka zdarma
č 2 několik žen z mé postele na úklid
č 4 údivem vše se diví z herbáře vystupuje námi sestavené crocrodarium barevně color
č 4 systém ohnout vše úhrnem 5 franků
č 2 pila piluje jakékoli dřevo pro truhláře praktické může se jí vyřezat kolečko a 4 rohy trvale a výhodně
ARP je zde nikdo nezmeškejž předně je to úžasně laciné a za druhé to stojí mnoho ačkoli v den regaty štěpovaný olověný pták vjel rychlostí tisíci uzlů do výhně to nechť loděnice nezneklidňuje

Kurt Schwitters byl v kontaktu s berlínskými dadaisty, založil si ale vlastní odnož. Nazval ji Merz, název prý vybral podobnou ruletou, jakou vzniklo označení „dada“: když mu padl zrak na část názvu banky Commerzbank. Jako „Merz“ označoval i své koláže tvořené z různých bezvýznamných předmětů nebo dokonce celobytové instalace (Merzbau). Coby poeta zaznamenal úspěch s dílkem An Anna Blume (níže přebásněné Ivanem Wernischem jako Báseň pro Annu Kytku):

Ó milovaná mými sedmadvaceti smysly, já
těch miluji! – Ty tebe tobě ti, já tobě, ty mě.
– My?
To sem (mimochodem) nepatří.
Kdo jsi, nesčíslná ženštino? Jsi
– jsi? – Lidé říkají, že bys byla – nech je,
mluvit – vždyť nevědí, jak stojí kostelní věž.
Nosíš klobouk na nohách a chodíš
po rukách, po rukách se procházíš.
Haló, tvé červené šaty, bíle rozřasené pilou.
Červeně miluji Annu Kytku, červeně miluji tobě! – Ty
tebe tobě ti, já tobě, ty mě. – My?
To patří (mimochodem) do studené výhně.

Červená kytko, červená Anno Kytko, jak to říkají ti lidé?
Soutěžní otázka: 1. Anna Kytka má pták.
2. Anna Kytka je červený.
3. Jakou má barvu pták?
Modrá je barva tvých žlutých vlasů.
Červené je škvrkání tvého zeleného ptáka.
Prostá ty děvo ve všedním šatě, zelené
a milé zvíře, miluji ti až k nevíře! – Ty tebe
tobě ti, já tobě, ty mě. – My?
To patří (mimochodem) do ohnivé bedny.
Anno Kytko! Anna, a-n-n-a, ukapávám tvé jméno.
Tvé jméno krápe jako rozpuštěný hovězí lůj.
Víš to, Anno, už to víš?
Také je možno číst tě pozpátku, a ty, ty
ze všech nejnádhernější, jsi zezadu stejná
jak zpředu: „a-n-n-a“.
Hovězí lůj mi hladivě skapává po zádech.
Anno Kytko, kapkové ty mé zvíře, miluji ti
k nevíře!

Erotický tanec a nonsens

Výsadek německé dadaistické skupiny podnikl dvakrát na začátku dvacátých let cestu i do tehdejšího Československa. Obou výprav se účastnil Raoul Hausmann, jehož otec pocházel z okolí Prahy. Hausmann, mimo jiné i fotograf, si nechal patentovat optofon. Prapředek předčítacích systémů pro nevidomé převáděl barvy a tvary na hudbu.

Čechoslováci ale vynálezce poznali spíše jako dadaistu. Dílem vyjevenému, dílem nadšenému publiku zatančil Dada-Trot, který dobová kritika přiblížila čtenářům jako krásný příklad nejmodernějšího exoticko-erotického tance. A samozřejmě se recitovaly i dada básně:

Prouž papíru. Padá odnikud na zem.
Potištěn: M R 4, 13 C M.
Černá písmena, bílý papír. Kdo psal to poselství?
Co značí M R ? Proč 4. Co 13 CM. Centimetrů?
Kdo padl pad prouž pap potišť
černými písmeny. Odkudpak padl pád, M R 4.
4 M nebo 4 R? Nebo M 4 a žádné R. Nebo 4 R bez 4 M?
13. Co je 13 C M ? 13? 13! Leč: C M ?
M C, M R, dvakrát M. Snad Merkur Mars nebo
M. M. R. C. 4. 13.
Jaké to poselství se o mne tře Odněkud na
bílém papíře.
Je to psáno ve hvězdách? Obyčejnými písmeny
je to psáno.
Vidím, co psáno jest. 13 M, 4 C, M R.
C 4, C R, C M
M C, 4 R, 13 M.
Jak pak, odKUD?
M, M, m, m –

Za předchůdce dadaismu je považován další Němec – nonsensový básník Christian Morgenstern. Zemřel před érou tohoto avantgardního směru, ale i jeho tvorba zapadla do dada guláše v Kabinetu Voltaire. Citovanou báseň Košilela (v překladu Josefa Hiršala) zhudebnila i tuzemská kapela Stromboli:

Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá.

Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá.

Teď třeská a pleská v ní vánek.
Vichrůrůrej, vichrůrůrej.

Kvílivá jak uplakánek.
Vichrůrůrej, vichrůrůrej.

Docela osiřela
košilela.

Pisoár povýšený na umění

V literatuře dadaismus nahrazoval slova tóny a výkřiky, nabourával logiku větné stavby i smyslu, ve výtvarném umění našel zálibu v protikladech akvarelů a bronzových soch. Náhodně nalezené nebo rozbité věci se staly základem díla nebo přímo dílem.

Z výtvarné scény je dadaismus spojen především se jménem francouzského umělce Marcela Duchampa, patrona (budoucího) konceptuálního umění. Jeho „ready-mades“ objekty do dada filozofie výborně zapadly.

Mimochodem Duchamp byl jedním z těch, kdo dadaismus dovezli i do Spojených států. Konkrétně do New Yorku. Právě tam „vystavil“ své přelomové dílo, když obyčejný pisoár signoval smyšleným jménem R. Mutt a nazval Fontána.

Jeho drzý nápad udělal díru do světa výtvarného umění, na rozdíl od dadaismu, který za mořem příliš nezdomácněl. I když se o to snažil i Tristan Tzara. Ten totiž americkým novinářům rozesílal dadaistické publikace.

Dada je Voskovec s Werichem i Švejk

Ani československou meziválečnou avantgardu dadaismus zrovna nepohltil, spíše posloužil jako jeden z podnětů k ryze československému poetismu, s nímž má společnou hravost. Dadaistický vliv je nicméně znát třeba v tvorbě uměleckého svazu Devětsil, kam patřil i překladatel Tzarových textů Vítězslav Nezval. A také básník František Halas, který ve svém pojednání o dadaismu napsal:

Souhlasím s Groszem: Naší jedinou chybou bylo, že jsme se vůbec zabývali uměním. Dadaismus byl vyražení z úzkého nafouknutého a přeceňovaného prostředí, provázené potupným posměchem, z prostředí, jež vznášejíc se ve vzduchu mezi třídami neznalo žádné zodpovědnosti vůči životu společnosti. Neviděli jsme hned, že toto bláznovství mělo za základ systém. V tom nic, v němž jsme se po přemožení fráze o umění nacházeli, ztratila se část nás dadaistů, hlavně ti ve Švýcařích a ve Francii, kteří sociální otřesy posledního desetiletí zažili více jen z novinové perspektivy. My ostatní jsme však viděli novou velikou úlohu: do služeb revoluční věci.
Toto zmoudření dadaismu kvitujeme.
Je možno být dadaista a přitom komunista.
Vrahovi smějí se často v pekle, že si dal práci zabít člověka, tak dlouho, až se tomu dá sám do smíchu, napsal Grabbe. Uvědomme si to, bouráme-li umění, nemysleme to tak vážně a smějme se rozumně napřed.
Dovolte mi paradox.
Umění nelze odpustiti, že je uměním, ale odpustiti, co je neodpustitelné, je láska, a my je přece milujeme.
Uznáte, že to vše snad bylo velmi logické, více logické, méně logické, vpravdě logické, dosti logické.
Jablko nepadne daleko od koně. Srnci nemají kapavku. I. Goll.
Můžete odvozovati z toho důsledky.
Jest na vás.
Připomeňte si v mysli tu, která vás nejvíc miluje.
Udělali jste tak.
Řekněte číslo a já vám řeknu loterii.
Podnikněme exkurs posledních žvástů.

Za dada je možné označit i humor Voskovce a Wericha a soulad s hnutím viděli kritici také třeba Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka. Dada je prostě všechna ta absurdita, navíc výsměch institucím souzní s dadaistickým odmítáním pravidel.

A lze zmínit bulvární špíček, že Tzaru tak trochu k Československu vázal vztah s herečkou Natašou Gollovou. Potkali se ovšem v Paříži a až ve třicátých letech.

A nakonec rvačka

Právě ve Francii, kam se Tzara přestěhoval v roce 1920, měl dadaismus své nadšené spojence. V čele s André Bretonem, který ale nedlouho poté propadl surrealismu (jemuž se Tzara nejprve dost zpěčoval, nakonec nový směr ale také přijal).

Francouzské dada soirée si s večery v curyšském Kabaretu Voltaire nezadaly. Poměrně divoké bylo i poslední setkání rozpadajícího se dadaistického hnutí. Takto líčí Sylva Ceballosová ve Sborníku prací filozofické fakulty brněnské univerzity Večírek vousatého srdce v červenci 1923 (a tady dojde na zmíněnou nepraktičnost kostýmů):

„Během programu (ve kterém najdeme vedle poezie, hudby, tance, filmu opět Tzarovo ,Srdce na plyn', tentokrát v podání profesionálních herců) došlo k slovním a fyzickým potyčkám i mezi dadaisty. Nejprve Pierre Massot napadl v manifestu Picassa, přítomného mezi diváky. To vyvolalo u ostatních dadaistů známky nevole. Během produkce Srdce na plyn' se André Breton vrhl na scénu a začal útočit na herce. Ti se však, omezeni v pohybu kostýmy z kartonu, nemohli bránit ani utéct. Breton srazil Crevela a Massotovi zlomil holí ruku. Zprvu šokovaní diváci zareagovali: Bretona vynesli ze sálu a přibrali i Aragona s Péretem, jež kolegu chtěli zachraňovat. Fraška zdaleka nekončí, situace přerostla přes hlavu i samotným organizátorům: jen co herci navázali tam, kde je Breton přerušil, vnikl na jeviště pro změnu Paul Éluard, hercům došla trpělivost a rozpoutala se rvačka, kterou nepřerušila ani exploze reflektorů. A tak zatímco jedni se nechali strhnout a přiložili svoji ruku k dílu, druzí utekli z divadla a volali policii.“

Tristan Tzara, který si mimochodem v Paříži nechal postavit dům od Adolfa Loose, koketoval po konci dadaismu se surrealismem, pak se obrátil k levicové orientaci, vstoupil do komunistické strany a během okupace Francie za druhé světové války se zapojil do odboje. Od komunismu se distancoval po potlačení maďarského povstání sovětskými vojsky v roce 1956. Zemřel o sedm let později.