Recenze: „Jaro se loučí a léto pluje na obzor…“ Ke Stu básní staré japonské poezie

Poezie Dálného východu u nás měla vždy dostatek čtenářů, jistě i díky řadě překladů – zatím posledním, a vynikajícím, je antologie Sto básní přibližující kouzlo starých japonských veršů.

Obálka knihy Sto básní – svět staré japonské poezie
Zdroj: DharmaGaia

A když starých, tak skutečně, soubor sta japonských básní totiž pořídil básník Fudžiwara no Teika někdy kolem roku 1236. Nejstarší básně, které do svého kanonického díla zařadil, pocházejí ze 7. století – Sto básní tak pokrývá sedm století poezie. 

Teika tak měl skutečně z čeho vybírat, byly to doslova tisíce veršů, přičemž již při prvním pohledu vidíme, že měl více než šťastnou ruku. Pokud bychom to totiž nevěděli, nepoznali bychom, že výbor nevznikl třeba předešlého roku, tak reprezentativně a nadčasově Teikova antologie působí. 

Všechny básně jsou složeny z pouhých pět veršů, jsou tedy psány formou waka, což jistě klade na poety nebývalé nároky, mají-li vyjádřit vše, co mají v tu chvíli na srdci. Daří se jim to však výtečně, chce se zároveň dodat, že tím je charakteristická nejen japonská klasická poezie, ale v podstatě veškerá poezie Dálného východu: čínská, korejská… Tak například v básni Fudžiwary no Okikaze, který žil napočátku 10. století, čteme: 

Pro léta stáří
mi na světě nic nezbývá.
I křivá sosna
se přiklání jen k moři
– mé samotě se vyhýbá.

Nepřebývá zde jediné slovo, a přece je řečeno vše. Stejně jako v básni císaře Tendži Tennóa (628–681):

V chýši ze slámy
probdím noc hlídáním
podzimní sklizně.
Zrána mám rukávy pláště
zmáčené rosou a slzami.

Zajímavé, zvláště z našeho „evropského“ pohledu, je zařazení také poezie básnířek, jako třeba císařovny Džitó (645–702):

Jaro se loučí
a léto pluje na obzor.
Nebe si suší
bělostné prádlo oblak
hned pod vrcholy hor.

Jak vidíme, Teika do svých Sta básní vybíral jak básně reflexivní, často s jasným existenciálním podtónem, tak lyrické krajinářské imprese, chybět nemohla ani lyrika milostná. Uveďme aspoň jeden příklad, básníka Minamotu no Šigejuki (?-1001):

Vlna se tříští
o útes – hned příští vlnu
vítr žene.
Jsem rozbitý jak o skálu
svou marnou láskou k ženě.

Jen tak pro zajímavost, zkuste si představit, co se v době, kdy vznikaly tyto vytříbené a dodnes moderní verše, psalo v Evropě. Rytířské písně, oslavy církevních světců a církve obecně, dvorská lyrika…

Fudžiwarových Sto básní se v Japonsku již dávno stalo klasickou knihou, je tedy jen dobře, že nyní vyšla i česky, a to v druhém, důstojném vydání. A chválou v tomto případě skutečně nelze šetřit: nejen pro výtečné překlady Heleny Honcoopové, ale také pro její zasvěcenou úvodní studii.

Každá báseň je přitom doprovázena vysvětlujícím komentářem, řada reálií je nám přeci jen vzdálená. Zároveň je uvedena jak ve znakovém písmu, tak ve fonetickém přepisu, můžeme si ji tedy „přečíst“ i v japonštině. V doslovu se pak Helena Honcoopová soustřeďuje na starou japonskou poetiku a celkovou estetiku a dikci pětiverší.

A pokud jde o obrazový doprovod krásně vytištěné knihy, barevné ilustrace pocházejí ze skutečně světových sbírek japonského umění. Vše dohromady pak skládá knihu, která potěší nejen obsahem, ale i vzhledem. A nedá mi, abych se nerozloučil ještě jednou básní, jejímž autorem je Bunja no Asajasu, žijící na počátku 10. století:

Podzimní vítr
zrána uléhá do trávy
na holé pláni.
Kosí stébla ověšená
drahokamy bílé rosy. 

Sto básní – svět staré japonské poezie, v překladu Heleny Honcoopové vydalo nakladatelství DharmaGaia v roce 2020.