Recenze: Náš jazz rock zbytečný nebyl, díru do světa však neudělal

Dvojalbum Jazz Rock Line 1971–1981 přináší s odstupem let výběr jazzrockových nahrávek domácích souborů. Nabízí se tak možnost ke zpětnému pohledu na tuto etapu naší rockové, ale i jazzové scény. Ohlédnutí to ale příliš potěšující není.

Blue Effect (Modrý efekt) v roce 1971
Zdroj: ČTK Autor: Alexandr Janovský

„Druhdy amatérští vlasáči se propracovali na takovou instrumentální a improvizační úroveň, že již byli nepřeslechnutelně přínosní,“ píše se v bookletu o přesouvání původně rockových hráčů směrem k jazzrocku či, jak se také říkalo, k fusion. 

Kde končí inspirace a začíná kopie 

Nelze s tím než souhlasit, ovšem s jedním důležitým připodotknutím – platí to především pro zahraniční, tedy angloamerickou scénu. Při zpětném pohledu na tu naši, domácí, se totiž, obecně vzato, ukazují velká omezení. Nešlo přitom ani tak o hráčské dovednosti, v tom naši muzikanti rozhodně nezaostávali, ale spíše o původnost. Zkrátka, zahledění a zcela oprávněný obdiv k zahraničním vzorům, jako byly kapely Mahavishnu Orchestra, Weather Report či Return To Forever, byly až příliš veliké. A svůdné… 

Poslech dvojalba Jazz Rock Line 19711981 tak logicky vybízí k zamyšlení: Kde ležely původní hodnoty a kde narážíme spíše jen na zručné uzpůsobení zahraničních podnětů či přímo vlivů? A zároveň vede k pokusu o zpětný pohled na tuto etapu vývoje naší rockové scény – protože odtud vycházely impulsy k syntéze s jazzem především –, k pokusu o pohled zbavený pamětnických resentimentů. A také u nás tak oblíbenému sebezahledění se. 

Dobří hudebníci, ne tak dobré nahrávky 

Úvodní Blue Effect, provázený v ukázkově našlápnuté skladbě Popínavý břečťan Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu, ovšem striktně vzato žádný jazzrock není. Spíše rocková kapela s dobře zaranžovaným a zapojeným big bandem. Což platí i pro následující Skládanku, se Stivínovým prožívaným flétnovým sólem plným lehkých ujekávání, která jako by vypadla z některého z alb Jethro Tull. 

Jazz Q, vedený zručným a šikovným Martinem Kratochvílem, zastupuje na kompilaci hned pět nahrávek, přičemž například Ztracené lásce by jistě prospěly střihačské nůžky (bolest řady nahrávek!) a Druhý dech je spíše cvičením se syntezátorem. Pochvalu naopak zaslouží náladotvorný Trifid s krásným a promyšleným Andrštovým sólem na kytaru a funkčním zpěvem Joan Duggan.

Energit, v němž se sešlo hned několik výrazných osobností (z jazzu přišedší hráč na klávesy Emil Viklický a saxofonista Rudolf Ticháček a původně rockový kytarista Luboš Andršt) možná právě díky, či kvůli, velkým hráčským kompetencím a všestrannosti – jež je zde spíše omezující a svádějící – nepůsobí zrovna originálně. Ať v impresionistickém Ránu (Part II.), či v Paprsku ranního slunce, jenž, přes veškerou úctu ke všem zúčastněným, až příliš připomíná tvorbu americké skupiny Mahavishnu Orchestra, u nás tehdy velice oblíbené, jistě i pro účast českého hráče na klávesy Jana Hammera. 

Kompoziční novotou nevynikají ani nahrávky skupiny Impuls, navzdory hráčské virtuozitě všech muzikantů, byť i zde – samozřejmě a naštěstí – najdeme zajímavé momenty, problém je ovšem v jejich poskládání a jakémsi nadhledu. 

Skupina Bohemia byla vlastně obměněným pokračováním Flamenga z jeho poslední fáze, singl Návštěva ve Zverexu / Bulgaria Express je sympatický svým spíše rockovým nasazením a nesnažením se za každou cenu hrát „jazz“, nemluvě o balkánské inspiraci v druhé skladbě. Další dvě skladby, King Gong a U studánky, nijak nevybočují.  Což bohužel platí i pro Etc… a jejich Mlýn

Kocábův – tehdy ještě jazzový – Pražský výběr trpí, i přes skvělé obsazení, absencí skutečných kompozic a nějaké vize, jedná se tak spíše o školní etudy. Album kapely Mahagon bylo nenápadité a odvozené již v době vzniku, a časový odstup se na celkovém dojmu jen podepsal. 

Ne všechno zestárlo 

Hezká je navzdory (a vlastně i díky!) své ani ne dvouminutové stopáži skladba (jazzového) trombonisty Bohuslava Volfa Muž na křižovatce v provedení Pražského big bandu – neupovídaná, k věci, témata logicky přecházejí z jednoho do druhého. Stejně tak nezestárly nahrávky Comba FH, sympaticky krátké (do tří minut), plné nápadů, hravé – jako by se hudebníci nebrali zase až tak vážně, což ovšem nevylučuje kvalitu. 

Jak tedy z ohlédnutí po, řekněme, čtyřiceti letech, náš jazz rock vyšel? Nelze přímo mluvit o slepé uličce či o zbytečném snažení, to ne – byla to potřebná fáze, jež logicky odezněla. Z tohoto pohledu tedy zbytečný nebyl. Jen ta úroveň…