Provokativní ruská inscenace Bez věna zahájila ve středu 27. ročník festivalu Divadlo v Plzni. Do 19. září umožní divákům udělat si přehled o tématech, která hýbou současnými scénami především ze zemí, jež spojuje zkušenost s někdejším východním blokem. „Třicet let po všech těch převratech začíná být divadlo daleko ostřejší,“ podělil se v rozhovoru o svůj pohled Jan Burian, ředitel Národního divadla i plzeňského festivalu.
Jak se v tom vyznat? Festival Divadlo sdílí strach z rozjitřenosti světa
Jan Burian: Divadlo nás má i naštvat (zdroj: ČT24)
Slibujete velmi současné divadlo, které reflektuje aktuální dění v jednotlivých zemích. Na co se připravit?
Dlouhá léta, aniž by nás k tomu někdo nutil, se soustřeďujeme na prezentaci divadel takzvaných visegrádských zemí, tedy zemí, které prošly podobným historickým osudem, a vidíme, že třicet let po všech těch převratech začíná být divadlo daleko aktuálnější, ostřejší, silněji vnímá psychosociální i politické problémy, které jsme třeba před dvaceti lety tak nevnímali a ani nepředvídali.
Když budeme mluvit konkrétněji: Jak reaguje divadlo na krizi liberální demokracie, vlnu národovectví, někde i nacionalismu?
Letošní ročník například končí inscenací vynikajícího polského režiséra Grzegorze Jarzyny Jiní lidé. V poměrně rázném, asociativním obraze soudobé Varšavy ukazuje nejen politické problémy, ale i co dělají s lidskou duší – jak je člověk dezorientovaný, jak na něj působí všechna ta změť informací, kterou si nedovede hodnotově utřídit. Divadlo samozřejmě víc věnuje pozornost dramatické situaci člověka než sociálnímu a politickému popisu.
Jiní lidé (TR Warszawa)
Bylo by tedy zkreslující říct, že by se divadelníci v Maďarsku a Polsku stavěli na obranu liberální demokracie?
Řada divadelníků to jistě dělá svými občanskými postoji, ale divadlo je umění a úkolem umění je nacházet skrze obrazy osud člověka. Zobrazovat ho ve vší emocionalitě, nebýt analytikou, ale být skutečně něčím, co nás zasahuje a co nás vede k poznání, na základě třeba podvědomých a intuitivních stavů.
Divadlo nás má i naštvat
Festival Divadlo umožňuje srovnávat současné tuzemské divadlo s ostatními scénami V4. Najdou se při výběru témat společné jmenovatele, nebo existují mezi visegrádskými dramaturgiemi zásadní rozdíly?
Spojuje nás, že inspirací dnešního divadla je opravdu vše, od výtvarného umění přes prózu až po věci, které vznikají improvizací nebo samostatnou autorskou tvorbou. Spojuje nás také vnitřní rozjitřenost z tohoto světa a – nechci říkat z ohrožení demokracie –, ale spíše strach ze ztráty nějakého hodnotového systému, který nám umožňuje se v našem světě vyznat. A to není myšleno nějak konzervativně, je to myšleno velice osobně.
Zatím se vám, tuším, vyhnula podobná kontroverze, jaká provázela představení na brněnském festivale Divadelní svět, který má podobné ambice. Loni tam příznivci hnutí Slušní lidé přerušili hru Naše násilí, vaše násilí.
V Plzni jsme takovou kontroverzi měli před lety, kdy tady jedno ostravské divadlo mělo představení s nahými lyžaři na náměstí. Nebyla to kontroverze politická, měla spíše grotesknější podobu. Ale to se nedá nic dělat, divadlo je také provokující, divadlo má překračovat hranice, má nás někdy i naštvat. A my jsme jako diváci svobodní, můžeme odejít, anebo můžeme souhlasit.