Recenze: Psychiatrie a surrealismus a mnohé další v životě Ludvíka Švába

Poválečné tuzemské surrealistické aktivity bývají spojovány s osobnostmi jako Vratislav Effenberger nebo Jan Švankmajer. Zásluhou Národního filmového archivu se můžeme seznámit v reprezentativním knižním průřezu s odkazem méně známé, ale zajímavé postavy českého surrealistického hnutí – Ludvíka Švába (1924–1997).

Ludvík Šváb ve filmu Jídlo (1992, režie: Jan Švankmajer)
Zdroj: ATHANOR

Šváb, původním povoláním psychiatr, významně zasáhl do dění jak teoreticky, tak svou vlastní tvůrčí činností. Psal odborné texty (k nejvýznamnějším patří zasvěcená předmluva ke knize o jednom ze zakladatelů francouzské kinematografie Louisi Feuilladovi), natáčel amatérské, řekněme průzkumné či přípravné snímky a zahrál si v jednom Švankmajerově projektu – v úvodní povídce z triptychu Jídlo (1992). 

O Švábovi vznikl dokument L’amour fou (1995, režie Martina Kudlacek neboli Kudláčková), v České televizi uvedený jako Šílená láska. A teď tedy kniha: editoři Evženie Brabcová a Jiří Horníček ji nazvali Ludvík Šváb – uklidit až po mé smrti. Název očividně odkazuje k básnickému souboru jiného surrealisty, předčasně zesnulého Zbyňka Havlíčka (1922–1969), Otevřít po mé smrti.

Monografie přibližuje Ludvíka Švába a jeho odkaz vskutku důsledně.