Recenze: Mrtví nás nezajímají, klidně ať si na ně močí psi

Světovou premiéru měla v rámci prologu letošního plzeňského Mezinárodního festivalu Divadlo inscenace Po tvých hrobech šlapu. Jde o autorský dokumentární projekt Jakuba Čermáka, frontmana pražského souboru Depresivní děti touží po penězích. Čermák & spol. se pustili do poměrně čerstvé, předloňské a loňské aféry kolem bývalého židovského hřbitova v Prostějově, na jehož území si místní nepřejí vybudovat pietní místo.

Zdroj: Moving Station Plzeň Autor: Michaela Škvrňáková

Starý židovský hřbitov, na kterém jsou pochovány asi dva tisíce lidí, chtělo město Prostějov koupit už v třicátých letech minulého století. S tím pochopitelně tamní Židovská obec nesouhlasila. Časy se však záhy dramaticky změnily: v červnu 1939 bylo rozhodnuto o vyvlastnění půdy. K němu ani nestačilo dojít: ve druhé polovině téhož roku byl hřbitov arizován. Od říše jej pak město odkoupilo v roce 1943. A nakládalo s ním po svém…

Dnes se na půdě hřbitova nacházejí parkoviště a park, kde místní venčí psy. Dle židovské tradice přitom místo posledního odpočinku zasluhuje z religiózních důvodů obzvláštní zacházení. O rehabilitaci daného prostoru usilují nadace Kolel Damesek Eliezer a Federace židovských obcí. Jejich návrh na rehabilitaci dotyčného místa – zahrnovala by živý plot, rozšíření zeleně a vystavení několika náhrobků – v Prostějově podnítil protestní petici, kterou podepsaly zhruba tři tisíce lidí a ke slovu se dostala drsná protižidovská rétorika a manipulativní zkreslování toho, co by rehabilitace pietního místa měla obnášet.

Inscenace natvrdo servíruje fakta. Vystačí si přitom s nápaditým využitím skládacích stolů; historii hřbitova sehraje trio herců s plejádou dětských hraček – od panenek či autíček přes umělé stromky až třeba po plyšové pejsky…

Mezi nejsilnější momenty patří výstupy Hany Müllerové, kupříkladu její autentická vzpomínka na prostějovskou éru HaDivadla, kde v osmdesátých letech získala své první angažmá. Vynikající je i její parodické ztvárnění prostějovské starostky a naopak důstojné, nikoliv však patetické pojetí úryvku z Antigony. Právě spojení tématu s tímto antickým mýtem získává na významu v druhé půli inscenace, která tematizuje ztrátu úcty české společnosti k zemřelým.