Recenze: S Thomasem Adèsem a Českou filharmonií tančit nadosmrti

Česká filharmonie uvítala vzácného hosta. Na tři večery ji přijel dirigovat britský hudební skladatel Thomas Adès. Dramaturgicky zdařile vystavěný večer po Haydnovi a Bruchovi vrcholí Adèsovou skladbou Tanec mrtvých (Totentanz). Svíravě expresivní vokálně-symfonické dílo otřásá posluchačem a do posledního decibelu naplňuje akustické možnosti Dvořákovy síně Rudolfina. Velkolepý koncert.

Thomas Adès
Zdroj: Česká filharmonie Autor: Petr Kadlec

Joseph Haydn napsal více než sto symfonií. Ta s číslem 45 zvaná Na odchodnou má pozoruhodný příběh. Léto roku 1772 trávil Haydn coby kapelník knížete Mikuláše Esterházyho v jeho zamilovaném zámku Esterháza na maďarském venkově. Pobyt se oproti předpokladům prodlužoval a muzikantům se zastesklo po domově a rodinách, které zůstaly v den cesty ve vzdáleném Eisenstadtu. Obrátili se proto na svého Kapellmeistra, aby u Esterházyho intervenoval a zařídil odjezd.

Haydn žádost přednesl rafinovaně. V závěrečné větě své nejnovější symfonie nechal muzikanty jednoho po druhém sfouknout svíčku na notovém stojanu a odejít do zákulisí, až na pódiu zůstali jen Haydn s koncertním mistrem Luigim Tomasinim, dva smutní houslisté symbolizující jediné dva členy souboru, které Esterházy propustil za manželkami. Kníže pochopil a následujícího dne se jeho dvůr balil do Eisenstadtu.

Diplomatickou volbou se symfonie Na odchodnou ukázala pro britského skladatele a dirigenta Thomase Adèse. Nejenže Česká filharmonie skladbu zahrála velmi pěkně, s propracovanou dynamikou, probarvenými a klenutými frázemi i imponujícím kontrastem mezi naléhavou první a unyle zamyšlenou, avšak nikoliv citově nevýraznou druhou větou. I Adès nechal jako před ním Haydn hráče jednoho po druhém mizet z jeviště a touto malou show si publikum hned v úvodu večera získal.

Hráči České filharmonie odchází z pódia
Zdroj: Česká filharmonie
Autor: Petr Kadlec

Škoda jen nepřesného nástupu po jedné z četných pauz v první větě a drobné intonační nervozity horny v závěrečné části symfonie. Na konci se z hudby vytrácela nejen dynamika, ale i napětí, avšak to je zkrátka daň za efekt opuštění pódia. Přestože výkon celkově nelze nepochválit, Česká filharmonie by Haydna mohla zahrát ještě jistěji.

Špačkovo Skotsko

Ve Skotské fantazii pro housle a orchestr Maxe Brucha orchestr potěšil a přetěžko mu cokoliv vytýkat. Trefně vystihl romantickou poetiku skladby, již mistrnou technikou a nádherně vřelým, vznešeným tónem okrášlil koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček. V elegických i bujařejších pasážích dokázal každou notu obdařit citem a hudebním smyslem.

Příkladná byla Špačkova rytmická koordinace s orchestrem, nádherně vyšel třeba moment souhry s příčnou flétnou. Skotské fantazii, jejíž líbivá melodika nepřeslechnutelně vychází z lidových nápěvů, dodává svébytný zvuk i výrazná úloha harfy, kterou ve Dvořákově síni virtuózně ovládá Jana Boušková, jak opět předvedla. Nelze se již netěšit na její blížící se večer na Pražském jaru.

V přídavku spolu Špaček a Boušková zahráli závěr Saint-Saënsovy Fantazie. Nejeden častý návštěvník koncertů České filharmonie si jistě pomyslel, jaké má štěstí, že může pravidelně poslouchat tak skvělé hudebníky.

Josef Špaček
Zdroj: Česká filharmonie
Autor: Petr Kadlec

Adèsův dohled nad smrtí

Thomas Adès, jehož operu Anděl zkázy (The Exterminating Angel) mohlo české obecenstvo nedávno zhlédnout v přímých kinopřesnosech z newyorské Metropolitní opery, do Prahy přijel především proto, aby s Českou filharmonií předvedl svou vlastní skladbu Tanec mrtvých pro mezzosoprán, baryton a orchestr, kterou zkomponoval v roce 2013 pro slavný festival BBC Proms.

Inspiraci čerpal ze středověkých maleb v kostele Panny Marie v německém Lübecku, které bohužel zničilo bombardování za druhé světové války. Vyobrazovaly jednotlivé postavy napříč společenskými třídami od papeže přes kupce k batoleti, které nerozlišující smrtka odvádí na onen svět. Text, který obrazy doprovázel, Adès zhudebnil.

Libreto, půvabná báseň s několika silnými verši, zachycuje rozhovor smrti s jednotlivými umírajícími. Zubatá měla původně pět hlasem miláčka operních fanoušků Simona Keenlysida, ten však nakonec nedorazil a těžký part za něj převzal norský pěvec Bjørn Waag. Velmi profesionálně. Uplatnil svůj plný, zářný wagneriánský hlas.

Zmírající vystihla mezzosopranistka Christianne Stotijnová. Předvedla obdivuhodný rozsah, lehký a jasný sopránový rejstřík i mrazivé, duté hloubky. A psychologicky propracovaný, svíravý ponor do všech patnácti rolí.

Christianne Stotijn a Thomas Adès
Zdroj: Česká filharmonie
Autor: Petr Kadlec

Adèsův k smrti zběsilý kvapík vykazuje nesmírnou rytmickou a harmonickou komplikovanost a surovou expresivitu v nejvypjatější chvíli hraničící s ohlušujícností, a to ještě komponista pro Dvořákovu síň zredukoval počet hráčů, protože původní obsazení by se na pódium vůbec nevešlo. Nemluvě o tom, že výsledkem by byl heavy metal, jak skladatel vtipně poznamenal v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Skladba společně s textem graduje až k infernálnímu, strach nahánějícímu rachotu, aby se v půlce zlomila ve skučící, předsmrtné zoufalství a skončila sarkastickým, funebrálním bzděním hlubokých žesťů. Posluchač kromě explozivní rytmické pulsace zaznamená i melodičnost, tanečnost a černočerný humor. Bombastičnost tentokrát není laciné slůvko.

Filharmonici si s mimořádnými nároky, jež partitura klade, poradili, pochopitelně i díky Adèsovu osobnímu dohledu. Detailní rozbor výkonu pochopitelně není pro komplexitu díla možné čtenáři po pouhém vyslechnutí generální zkoušky a prvního abonentního večeru a jejich komparaci s nahrávkou z The Proms zodpovědně předložit, doporučení k návštěvě Rudolfina však ano. Že je Totentanz působivé dílo totiž netřeba číst, ale osobně zakusit. Na čtvrtek i pátek se otevřela empora, lístky tudíž ještě zbývají.