Česká filharmonie uvítala vzácného hosta. Na tři večery ji přijel dirigovat britský hudební skladatel Thomas Adès. Dramaturgicky zdařile vystavěný večer po Haydnovi a Bruchovi vrcholí Adèsovou skladbou Tanec mrtvých (Totentanz). Svíravě expresivní vokálně-symfonické dílo otřásá posluchačem a do posledního decibelu naplňuje akustické možnosti Dvořákovy síně Rudolfina. Velkolepý koncert.
Recenze: S Thomasem Adèsem a Českou filharmonií tančit nadosmrti
Joseph Haydn napsal více než sto symfonií. Ta s číslem 45 zvaná Na odchodnou má pozoruhodný příběh. Léto roku 1772 trávil Haydn coby kapelník knížete Mikuláše Esterházyho v jeho zamilovaném zámku Esterháza na maďarském venkově. Pobyt se oproti předpokladům prodlužoval a muzikantům se zastesklo po domově a rodinách, které zůstaly v den cesty ve vzdáleném Eisenstadtu. Obrátili se proto na svého Kapellmeistra, aby u Esterházyho intervenoval a zařídil odjezd.
Haydn žádost přednesl rafinovaně. V závěrečné větě své nejnovější symfonie nechal muzikanty jednoho po druhém sfouknout svíčku na notovém stojanu a odejít do zákulisí, až na pódiu zůstali jen Haydn s koncertním mistrem Luigim Tomasinim, dva smutní houslisté symbolizující jediné dva členy souboru, které Esterházy propustil za manželkami. Kníže pochopil a následujícího dne se jeho dvůr balil do Eisenstadtu.
Diplomatickou volbou se symfonie Na odchodnou ukázala pro britského skladatele a dirigenta Thomase Adèse. Nejenže Česká filharmonie skladbu zahrála velmi pěkně, s propracovanou dynamikou, probarvenými a klenutými frázemi i imponujícím kontrastem mezi naléhavou první a unyle zamyšlenou, avšak nikoliv citově nevýraznou druhou větou. I Adès nechal jako před ním Haydn hráče jednoho po druhém mizet z jeviště a touto malou show si publikum hned v úvodu večera získal.
Hráči České filharmonie odchází z pódia
Škoda jen nepřesného nástupu po jedné z četných pauz v první větě a drobné intonační nervozity horny v závěrečné části symfonie. Na konci se z hudby vytrácela nejen dynamika, ale i napětí, avšak to je zkrátka daň za efekt opuštění pódia. Přestože výkon celkově nelze nepochválit, Česká filharmonie by Haydna mohla zahrát ještě jistěji.
Špačkovo Skotsko
Ve Skotské fantazii pro housle a orchestr Maxe Brucha orchestr potěšil a přetěžko mu cokoliv vytýkat. Trefně vystihl romantickou poetiku skladby, již mistrnou technikou a nádherně vřelým, vznešeným tónem okrášlil koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček. V elegických i bujařejších pasážích dokázal každou notu obdařit citem a hudebním smyslem.
Příkladná byla Špačkova rytmická koordinace s orchestrem, nádherně vyšel třeba moment souhry s příčnou flétnou. Skotské fantazii, jejíž líbivá melodika nepřeslechnutelně vychází z lidových nápěvů, dodává svébytný zvuk i výrazná úloha harfy, kterou ve Dvořákově síni virtuózně ovládá Jana Boušková, jak opět předvedla. Nelze se již netěšit na její blížící se večer na Pražském jaru.
V přídavku spolu Špaček a Boušková zahráli závěr Saint-Saënsovy Fantazie. Nejeden častý návštěvník koncertů České filharmonie si jistě pomyslel, jaké má štěstí, že může pravidelně poslouchat tak skvělé hudebníky.
Josef Špaček
Adèsův dohled nad smrtí
Thomas Adès, jehož operu Anděl zkázy (The Exterminating Angel) mohlo české obecenstvo nedávno zhlédnout v přímých kinopřesnosech z newyorské Metropolitní opery, do Prahy přijel především proto, aby s Českou filharmonií předvedl svou vlastní skladbu Tanec mrtvých pro mezzosoprán, baryton a orchestr, kterou zkomponoval v roce 2013 pro slavný festival BBC Proms.
Inspiraci čerpal ze středověkých maleb v kostele Panny Marie v německém Lübecku, které bohužel zničilo bombardování za druhé světové války. Vyobrazovaly jednotlivé postavy napříč společenskými třídami od papeže přes kupce k batoleti, které nerozlišující smrtka odvádí na onen svět. Text, který obrazy doprovázel, Adès zhudebnil.
Libreto, půvabná báseň s několika silnými verši, zachycuje rozhovor smrti s jednotlivými umírajícími. Zubatá měla původně pět hlasem miláčka operních fanoušků Simona Keenlysida, ten však nakonec nedorazil a těžký part za něj převzal norský pěvec Bjørn Waag. Velmi profesionálně. Uplatnil svůj plný, zářný wagneriánský hlas.
Zmírající vystihla mezzosopranistka Christianne Stotijnová. Předvedla obdivuhodný rozsah, lehký a jasný sopránový rejstřík i mrazivé, duté hloubky. A psychologicky propracovaný, svíravý ponor do všech patnácti rolí.
Christianne Stotijn a Thomas Adès
Adèsův k smrti zběsilý kvapík vykazuje nesmírnou rytmickou a harmonickou komplikovanost a surovou expresivitu v nejvypjatější chvíli hraničící s ohlušujícností, a to ještě komponista pro Dvořákovu síň zredukoval počet hráčů, protože původní obsazení by se na pódium vůbec nevešlo. Nemluvě o tom, že výsledkem by byl heavy metal, jak skladatel vtipně poznamenal v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Skladba společně s textem graduje až k infernálnímu, strach nahánějícímu rachotu, aby se v půlce zlomila ve skučící, předsmrtné zoufalství a skončila sarkastickým, funebrálním bzděním hlubokých žesťů. Posluchač kromě explozivní rytmické pulsace zaznamená i melodičnost, tanečnost a černočerný humor. Bombastičnost tentokrát není laciné slůvko.
Filharmonici si s mimořádnými nároky, jež partitura klade, poradili, pochopitelně i díky Adèsovu osobnímu dohledu. Detailní rozbor výkonu pochopitelně není pro komplexitu díla možné čtenáři po pouhém vyslechnutí generální zkoušky a prvního abonentního večeru a jejich komparaci s nahrávkou z The Proms zodpovědně předložit, doporučení k návštěvě Rudolfina však ano. Že je Totentanz působivé dílo totiž netřeba číst, ale osobně zakusit. Na čtvrtek i pátek se otevřela empora, lístky tudíž ještě zbývají.