Alba Apokalyptickej pták, Azbestovej guláš či Za pochodu a další přibližují dobu, jež byla autentickému umění nepřátelská, a přesto v 70. a 80. letech vznikaly nahrávky, jež stojí za to poslouchat i dnes.
Recenze: Archivy se opět otevřely. Apokalyptickej pták letí v čele skvělých desek
Jistě nejznámější z kapel, jejichž tehdejší tvorbu máme nyní možnost v rámci volné edice Neoficiální český rock a folk 1975–1989 v dokonalé kvalitě slyšet, jsou Plastic People of the Universe. Není divu, jejich tvorba (i postoje, což v tomto případě skutečně souvisí) si toto uznání zasluhuje, předem je však třeba dodat, že to samé platí i pro další skupiny.
„Zdá se, že se blížejí naši přátelé, v uvozovkách, tak Plastic People začínají, aby se odehrály aspoň nějaké skladby…“ Těmito slovy zahájil 21. února 1976 v bojanovické restauraci Ivan Martin Jirous koncert Plastiků, který měl být na nějakou dobu jejich posledním. Již 17. března totiž StB rozjela rozsáhlou akci, a řada muzikantů, včetně Jirouse, skončila ve vazbě. Zbytek, včetně návazného vzniku Charty 77, je dostatečně známá historie, nechme ji tedy být, a podívejme se spíše na nahrávku bojanovického koncertu, nazvanou podle jedné z písní Apokalyptickej pták.
Na první poslech překvapí zvuková kvalita, jistě i díky tomu, že na rozdíl od předcházejících edic bylo možno pracovat s originálním páskem, zároveň potěší hra sehrané a sevřené kapely, bez chyb, falešností a podobně, což při absenci kvalitní aparatury jistě stojí za pochvalu. Občasné výtky, že jsou jejich nahrávky plné kiksů, tak rozhodně neplatí.
The Plastic People Of The Universe / Apokalyptickej pták
Repertoár vychází především z alba Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, nahraného na přelomu let 1974/1975 a vydaného v zahraničí. Bojanovické nahrávky jsou sympaticky svěží, živé, nástroje nejsou utopené, až máme pocit, že slyšíme studiovou nahrávku – ovšem s již zmíněným autentickým, živým nasazením. Tvoří tak zajímavý pandán ke své studiové předloze, nemluvě o dalších písních.
Azbestovej guláš
Dalším důležitým jménem na tehdejší nezávislé scéně byl The Naive Extempore Band, soustředěný kolem Jaroslava Jeronýma Neduhy, původně písničkáře, který se ovšem stále více sbližoval s rockem alternativního ražení. Album Azbestovej guláš nabízí, podobně jako téměř všechna recenzovaná alba, záznam celého koncertu.
The Naive Extempore Band / Azbestovej guláš
Kapela byla 13. listopadu 1975 na pražské Rokosce zjevně ve formě, také nahrávka je čitelná, a vzhledem k podmínkám i kvalitní. Neduhovi i jeho spoluhráčům se přitom dařilo dobře skloubit různé přístupy, jak písničkářství, tak rocková frakce se zde dobře snášejí. Neduhovy texty, plné civilních komentářů, se neztrácejí pod kytarovými sóly (pokud se Jiří Hradec rozhodl předvést své umění, činil tak s rozmyslem, neexhiboval). Pikantní je rýpnutí do tehdy módního jazz-rocku, ve skladbě Há má višňu zní jak „jazz-rockově“ rozkládané akordy, tak kytarové pydlikání.
Dvojitý Švehlík
Neméně důležitou kapelou byl Švehlík, jeho nahrávky vycházejí hned na dvou albech: Švehlík & Amalgam a Za pochodu. První nabízí vystoupení na 6. pražských jazzových dnech v Lucerně. Švehlík tam 19. května 1978 zahrál fragmenty z většího celku Sny psychopatického děcka, a dobře si vzpomínám na nadšené přijetí v sále.
Švehlík & Amalgam / Lucerna 19. května 1978
Švehlík vždy inklinoval k experimentálněji laděné tvorbě, a bylo tomu tak i v Lucerně. Delší skladby umožňují postupné rozvíjení témat, je přitom jasné, že muzikanti měli v oblibě britské King Crimson. Ještě týž den vystoupil soubor Amalgam, který přebral celý Švehlík. Amalgam zvláště později inklinoval k indické hudbě, ta se zde ještě prolíná se zappovským a krimsonovským přístupem švehlíkovské frakce. O to je celek zajímavější.
Album Za pochodu nabízí nahrávky jak z koncertů, tak ze zkušebny, zajímavé je porovnání s nahrávkami z Lucerny – jsou ostřejší, propracovanější. Za zmínku jistě stojí skladba Stařeček, zhudebněná báseň z Alenky za zrcadlem, s recitací do hypnoticky monotónního podkladu rytmiky, metalickou Koledu hrával Švehlík ještě po dvaceti letech.
Švehlík / Za pochodu
Betula pendula na cestě
Také valašskomeziříčská Betula pendula se úspěšně snažila skloubit hledání složitějších hudebních struktur s výraznou výpovědí. Album Cesta nabízí nahrávky, jež si muzikanti nahráli v roce 1988 na kazetu, plus čtyři písně, vydané tehdy Pantonem. Na rozdíl od již zmíněných alb byly písně Betuly penduly spíše introvertní, a to i když někdy pořádně zaburácely.
Podíl na tom jistě mají básnivé texty Hany Kocourkové, (nádherná „čínská“ Cesta), na albu najdeme i zhudebněného Williama Blakea, Konstantina Balmonta a Lao-c’. V písni Verše se kapelníkovi Janu Šoltisovi podařilo velice citlivě spojit taoistickou výpověď s rockovými kytarami. Album Cesta je tak dalším důkazem, jak dobrá Betula pendula byla.
Betula pendula / Cesta