Recenze: Dost bylo operních hitů. Je čas slyšet ostravskou Lady Macbeth

Národní divadlo moravskoslezské má chvályhodný dramaturgický plán. Každou sezonu uvede jedno zásadní dílo operního repertoáru 20. století. Letos padla volba na Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu. Skvělý výkon orchestru v nastudování Jakuba Kleckera umožňuje kus vyslechnout v obdivuhodně zdařilém provedení, atraktivní scéna Daniela Dvořáka a zdatná režie Jiřího Nekvasila daly vzniknout divadlu s působivou atmosférou. Nelze nedoporučit.

Video Události v kultuře
video

Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě

Lady Macbeth Mcenského újezdu je operou, o jejímž krutém osudu poznamenaném stalinskou zlovůlí, třicetiletou cenzurou a následným přepracováním ví z učebnic dějepravy kdekdo, avšak možností slyšet a vidět ji v původní verzi není mnoho. Obzvlášť v divadlech v Česku.

Nyní se příležitost naskýtá v Ostravě, kde ji tamní operní soubor zařadil do poněkud jízlivě pojmenované řady Operní hity dvacátého století. Dosud jedinkrát po válce byl u nás Šostakovičův šlágr v původní verzi nastudován v roce 2000 v Praze. Hrál se celkem třináctkrát.

Náročný úkol vypořádat se s nádherným, ale přetěžkým dílem, které Dmitrij Šostakovič dokončil v prosinci roku 1932, se vydařil především díky hudebnímu nastudování ředitele ostravské opery Jakuba Kleckera, který při řízení početného kolektivu prokázal velký dirigentský přehled. A že ho bylo zapotřebí. 

Přestože obsazení bylo i po přizvání několika členů Janáčkovy filharmonie skromnější, než předepsal Šostakovič, všichni hráči se ani nevešli do orchestřiště Divadla Antonína Dvořáka. Oktetová žesťová banda proto zaujala pozice v lóžích. Podstatné je, že Kleckerovi se dechaře podařilo s muzikanty v „díře“ propojit v celistvé a vzájemně se respektující těleso, rytmicky zcela sjednocené.

Jevhen Šokalo a Elena Suvorova
Zdroj: Národní divadlo moravskolezské
Autor: Martin Popelář

Orchestru Klecker vtisknul jasnou hudební představu vyznačující se kontrastní dynamikou, zřetelností expresivně zjitřených výrazů a hutnou, strhující atmosférou. Posluchač se tak v Ostravě může těšit z pestrosti Šostakovičova groteskního dramatu. Ironizující tanečnost, úzkostné napětí, ztišená tajemnost, sarkasmus, který provází snad každý záchvěv radosti či veselí, šklebící se krutost i čistý lyrismus se pojí v ohlušující koláž, která však zároveň nerezignuje na celkové dramatické klenutí opery.

Občasná neučesanost dodala muzice opravdovost, „špinavost“, sex-appeal pro Šostakoviče rovněž příznačný. Pouze neodpustitelné a lehce postřehnutelné omyly v prvních houslích pokazily dojem, za nějž je třeba ostravský soubor počastovat chválou a poklonami. Výrazně přispěl téměř bezchybný sbor, který připravil sbormistr Jurij Galatenko.

Role větší zpěvačky

Titulní úloha frustrované Katěriny Lvovny, jejíž touha milovat a být milována vyústí ve dvojnásobnou vraždu, byla při sobotní druhé premiéře svěřena ruské pěvkyni Eleně Suvorové. Její snaživý, obětavý výkon bohužel znekrášlily drobné intonační lapsy při nasazování tónu a obtíže v nejvyšší poloze, které nejednou vyústily v přiškrcený zpěv i křik. Ve středních a hlubších polohách navíc několikrát zapěla rovně, úzce, nepříjemně.

Elena Suvorova a Aleš Briscein
Zdroj: Národní divadlo moravskolezské
Autor: Martin Popelář

Především z počátku představení působila Suvorova rovněž herecky nejistým dojmem, Katěrinu po psychologické stránce dostatečně nepropracovala. Šostakovičovo tázání po vině a soucitu vůbec nepřichází na mysl diváka. Výkon ruské pěvkyně se sice během představení postupně lepšil, nároky, které přetěžká role pěvecky i dramaticky klade, však bohužel nenaplnila.

Bezpáteřního a vypočítavého Sergeje, milence Katěriny Lvovny, vystihl Aleš Briscein, s rozkošně slizoučkým knírkem. Uplatnil svůj měkký, stále mladistvý a čerstvě znějící tenor, jemuž dokáže dodat i náležitě dramatické zabarvení. Kromě pěvecké prokázal i výbornou kondici fyzickou.

Jevhen Šokalo coby starý kupec Boris Timofejevič Izmajlov v prvním jednání nebyl přesný v nástupech a zápolil i s rytmem, avšak nijak výrazně.Několik nejhlubších tónů mu nevyšlo ideálně. Nakonec ale stvořil ze všech nejvěrohodnější postavu, drsnou, bezohlednou a odpudivou.

Pochválit je třeba i sólisty v menších úlohách. Krásný hlas předvedly Olga Jelínková i Václava Krejčí Housková. Bezchybně pěl Jakub Kettner, jistě František Zahradníček. Sympaticky agilním výkonem pobavil Rudolf Medňanský, krásným přednesem dojal Martin Gurbaľ. Večer se naopak příliš nevydařil Juraji Nociarovi v roli Katěrinina manžela Zinovije.

Nekvasil na Dvořákovi

Předností představení není jen hudba, upoutá i výraznou scénou Daniela Dvořáka upomínající na ruský konstruktivismus i folklór, což dobře vystihuje dvojí časovost opery, jíž skladatel pochopitelně nekomentuje jen barbarství carského Ruska druhé půlky 19. věku, kdy se děj odehrává, ale i období stalinismu.

Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě
Zdroj: Národní divadlo moravskolezské
Autor: Martin Popelář

Režijnímu pojetí Jiřího Nekvasila se dobře daří vystihnout groteskní, satirickou rovinu příběhu, v komiku se však převrací i některé scény, které by neměly. Při výjevech znásilnění či zvrhlých souloží, na operu velmi otevřeně vyobrazených, začne celá scéna do rytmu hudby a svíjejících se protagonistů rudě či zeleně blikat, což v publiku namísto hrůzy a odporu vzbuzovalo smích. Celkově se ale Nekvasilův „naturalistický“ přístup vyplatil, třeba scéna bičování vyloženě drásá.

Nápaditá je také hned úvodní scéna, v níž Katěrina leží v posteli, která je na pódiu vztyčena kolmo. Opona je rozhrnuta jen po okraje postele a divák má proto pocit, že kupcovu ženu sleduje z ptačí perspektivy. Škoda jen, že zpěvaččiny pohyby nebyly pečlivěji nastudované, iluze by mohla být perfektní.

Některé motivy působí nedomyšleně či nedotaženě. Třeba veliká žárovka, dominantně zavěšená uprostřed scény, sjíždějící a vyjíždějící, rozsvěcující se, zhasínající nebo blikající, je matoucím symbolem. Těžko hádat, co přesně jím tvůrci mínili. Podobně nečitelné jsou výstupy obřích krys, které divák sleduje v mezihrách. Choreografie Marka Svobodníka sice dobře pasuje na muziku, avšak ne vždy se daří pohyby myší co do významu rozklíčovat.

Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě
Zdroj: Národní divadlo moravskolezské
Autor: Martin Popelář

Nejintenzivněji působí poslední dějství, v němž se naplno rozvíjí tragika opery, a to i díky atraktivním videoprojekcím, jež vytvořil Otakar Mlčoch. Dřevěná klaustrofobie velkostatku se výmluvně mění na prkenné dobytčáky, v nichž Josif Vissarionovič posílal na Sibiř celé národy i nepohodlné jedince, kteří neměli takové mezinárodní renomé jako Šostakovič. Smutek a bolest proudí jako bystřina, v níž se nakonec utopí i obecenstvo. Pěkná pointa.

Resumé zní jasně. Ostravská Lady Macbeth je sukcesem ostravského souboru. Inscenátorům patří respekt za dramaturgickou odvahu a účinkujícím dík za energii, jíž do nesnadného a nemainstreamového projektu vložili. Snad se zúročí a obecenstvo na Šostakoviče přijde. Carmen už snad všichni slyšeli.