Recenze: Verdi v cirkuse. Olomoucká klauniáda Ernanimu sluší

V Olomouci měl premiéru Ernani. Opera Giuseppe Verdiho ve zdárném hudebním nastudování Miloslava Oswalda především vyniká atraktivní cirkusovou estetikou. V titulní roli zaujal smutný pierot Jakub Rousek, zpěvem i práskáním bičem bavil basbarytonista David Szendiuch.

Jakub Rousek jako Ernani
Zdroj: ČTK Autor: Luděk Peřina

Verdiho opera Ernani podle dramatu Victora Huga patří svým příběhem k nejzběsilejším. Vrší neustálé psychologické a dějové zvraty, hlavní postavy v přestrojení domlouvají aliance a slibují pomstu svým sokům tak často, že je náročné se v jejich motivacích vyznat. A i ten, kdo libreto předem zběžně prostuduje, si jen stěží bude jist, kdo komu zavraždil otce a kdo je čí bratranec. 

Možná proto se olomoucký Ernani odehrává v cirkuse. Scéně dominuje obrovská, legračně kýčovitá lebka shlížející na manéž, asi aby divák pochopil, že v očích smrti jsou všichni lidé šašci, jak poznamenala sama režisérka představení Karla Štaubertová. Účinkující s klaunskými nosy jsou oděni do pestrobarevných kostýmů a krásně nalíčeni, představení oživí i dvě akrobatická čísla.

Inscenace je esteticky sevřená a jednotná, divák obdivuje vytříbené detaily v kostýmech i rekvizitách. Myšlenkově sice režijní pojetí Verdiho operu nijak neobohacuje, na druhou stranu ale ani nepřekáží ději a svou vizuální atraktivitou, pod níž se podepsal německý výtvarník Matthias Engelmann, se dostatečně ospravedlňuje.

Ernani v Moravském divadle Olomouc
Zdroj: ČTK
Autor: Luděk Peřina

Cirkusácké pojetí logicky určuje herecké vedení sólistů a sboristů. Dojem z choreografie a pohybového projevu účinkujících je však i přesto rozpačitý, některé etudy vypadají vyloženě nepřirozeně. Třeba scéna v druhém jednání, kdy si zbojník Ernani a jeho milenka Elvíra padnou do náruče, v objetí se skácí k zemi, a ještě odválí dva sudy. Podobných jalových chvil představení přináší bohužel vícero.

Štaubertová předvedla ale i velmi dobré režijní nápady. Fyzicky na diváka působí postava trpitelky Elvíry, do které neustále někdo strká, vláčí ji, drží nebo zavírá. Scéna, při níž král Elvíře po obličeji rozpatlá čokoládu, je nádherně obscénní. Nápadité je také losování nosů z rakve či akt podání ruky při uzavření spojenectví mezi Ernanim a Silvou. Imponují i pohříchu nepříliš časté proměny scény.

Připravený orchestr

Orchestr byl na Verdiho připravený, jen žestě nehrály vždy stoprocentně čistě, třeba fanfárka při příchodu krále v třetím jednání nepříjemně distonovala. Na začátku představení a po přestávce byly slyšet i rytmické nepřesnosti a nejednotnost hráčů, ale vše si brzy „sedlo“.

Dirigent a šéf olomoucké opery Miloslav Oswald muziku pěkně probarvil, někdy by mohla znít tanečněji, „italštěji“. Větší pozornost by mohl věnovat i práci s načasováním, třeba by pak dramatičtěji vyzněl závěr díla.

Dobře secvičené a soudržné byly ansámbly, na čemž nese zásluhu sbormistryně Lubomíra Hellová. Nestrojený, nevyumělkovaný tón zní především z hlasů jejích svěřenkyň, muži výrazově a kultivací trochu zaostávají. Při premiéře se dopouštěli občasných nepřesností.

Ernani v Moravském divadle Olomouc
Zdroj: ČTK
Autor: Luděk Peřina

Pierot Rousek a krotitel Szendiuch

V náročné titulní roli se při premiéře dařilo Jakubu Rouskovi. Předvedl lyricky měkký, ale nosný tenor s pěknou tvorbou tónu. Jednou nebo dvakrát sice měl v exponovaném místě potíže a dopustil se i několika chyb, například při nástupu v duetu si Silvou v druhém jednání, to mu však posluchač pro jeho smutný pierotský náboj rád odpustil. Sólista olomoucké opery si zkušeně rozvrhl síly a na konci vypadal, že by uzpíval ještě jedno jednání.

Jakub Rousek (vlevo) a David Szendiuch
Zdroj: ČTK
Autor: Luděk Peřina

Potěšil David Szendiuch coby Silva, nejen svým mocným, ocelově zabarveným basbarytonem. Výborně vystihl mentalitu krotitele, kterou mu režijní koncepce určila. Skvěle zpíval, dobře hrál a ještě k tomu bezvadně práskal bičem!

Elvíra Radoslavy Míčové se v prvním jednání rytmicky rozcházela s orchestrem, a ani intonačně nebyla zcela jistá. Její výkon však během večera rostl. Jakub Tolaš jako Don Carlos pěvecky neoslnil, ve vyšších polohách zněl jeho hlas až přiškrceně, nerezonoval. Z hereckého hlediska Tolaš uspokojil hrubostí a slizkostí, jež španělskému králi propůjčil.

Večer poznamenal zdánlivý detail – hlasitá nápověda, kterou obecenstvo zaslechlo před každým nástupem, což je poněkud otravné. Třeba by bylo možné ji v rámci akustických možností sálu lépe umístit, aby publikum nerušila a nekazila zážitek z podařeného Ernaniho, za nějž se v Olomouci rozhodě nemusí stydět. A pak že cirkusová sezóna začíná na jaře.