Co se stane, když sedlák Vojta a jeho kamarád Alois, pozdější kněz, zachrání na konci druhé světové války ukrytím ve stodole život dezertérovi Franzovi, se kterým se navíc začnou přátelit? Když k tomu dojde ve Švandově divadle ve hře Lámání chleba, pak jako drobky se zde začne odlupovat šedesát poválečných let nedávné historie plné strachu, fízlování a diktatury. A je otázkou, zda to ustojí nejen tohle přátelství.
Recenze: Při Lámání chleba se může zlomit i svědomí
Před diváky se na téměř tři hodiny otevře scéna, ze které na ně dýchne atmosféra doby. Ač je víceméně stejná, zároveň se před očima mění. Je to sice pořád stejný stůl a židle, který tomu vévodí, ale jednou je tady jako nezbytný kus nábytku, ke kterému se usedá k večeři, a jindy, v doprovodu agresivního světla lampy, němý svědek výslechů StB. V pozadí to doplňuje interiér šatny místní tělocvičny.
To tady si lidé metaforicky odkládají svršky, aby se převlékli pro „novou“ dobu anebo se připravili na pomyslné „cvičení“. A může se tak ve správnou chvíli proměnit třeba i na vesnickou hospodu.
Tak tohle je vesnice Skoronice na Jižní Moravě. A právě tady se začíná v roce 1944, kdy tuto vísku obsadili Rumuni a Němci, odvíjet šedesát let trvající příběh hlavní postavy sedláka Vojty (Jacob Erftemeijer), jeho souseda a kamaráda Aloise (Petr Buchta) a rakouského zběha Franze Löwyho (Tomáš Červinek).
Oněch šedesát let, kdy každé desetiletí bylo svým způsobem jiné, ale tak trochu stejné. A tak komu by se povedlo přece jen ztratit v čase, díky průběžným obměnám prezidentských portrétů od Klementa Gottwalda až po Václava Havla na stěně scény, se brzy zase „najde“.
Vojta se jen tak přesvědčit nedá, ale…
Vojta je dříč, který chce dělat dobře svou práci a v klidu žít. Jenže jeho osudy vedou od konce války přes dramatický rok 1968 až do následujících normalizačních let, která dokázala zlomit nejednou silnou povahu. A tak i Vojta musí čelit požadavkům komunistického aparátu i StB.
Ač se netají se svou kritikou vůči režimu ani ruským okupantům, musí i on nakonec udělat některé ústupky, když se pod nátlakem opakovaných výslechů a „doporučení“ stane předsedou vesnického národního výboru.
Jacob Erftemeijer, Luboš Veselý a v pozadí Jan Řezníček
Autor, spisovatel a zlínský soudce Josef Holcman (známý například jako autor povídkové knihy Cena facky) vychází ze skutečných událostí ve vsi Skoronice na jižní Moravě. Vlastní zážitky doplnil o údaje z místní kroniky, které do ní zaznamenal jeho otec. Postava Vojty má tak reálný předobraz ve skoronickém rodákovi, Vojtěchu Holcmanovi, otci Josefa Holcmana. Sedlák spjatý s půdou, se svým vinohradem a rytmem venkovského života byl současně umělecky nadaný a angažoval se ve prospěch celé obce. Pevné občanské postoje ho však zároveň vedly k neustálému střetu s tehdejší mocí.
V Lámání chleba tak rozhodně nejde jen o přátelství, i když i na něm lze sledovat, jak se vyvíjí v rytmu možností dané doby, třeba v okamžiku, kdy přišla uvolněnější šedesátá leta. Ale je především sondou do uplynulých šesti desítek let, která může být pro diváky velmi přínosným exkurzem do pro mnohé bolestivé historie.
„Josef Holcman nás nechává velice otevřeným způsobem nahlédnout do rodinných kronik, abychom z nového úhlu zkoumali i svou vlastní minulost,“ říká režisér a spoluautor scénáře Dodo Gombár. „Lámání chleba vypovídá o lidských běsech, o paradoxu bytí i jeho absurditě. Ta hra je plná hrdosti. Je a nutně musí být o víně, o půdě. A hodně vypovídá také o přátelství a o předsudcích,“ přibližuje inscenaci umělecký šéf smíchovské scény Švandova divadla.
Tomáš Červinek, Jacob Erftemeijer, Petr Buchta
Kde se skrývají úskalí
Rozdílně ale bude vnímat historii ten, kdo tu dobu prožil, oproti tomu, kdo se jí snaží „jen“ pochopit v divadle. Všechny však tento kus přiměje zamyslet se. A to i včetně těch, kdo by snad chtěli na ta „jedinečná“ léta zapomenout. A ačkoliv je hra nezvykle dlouhá, trvá téměř tři hodiny, neztrácí ve svém průběhu nic na dynamice.
Scénografie je díky osobitosti výtvarnice Lucie Labajové povedená a zachycuje poměrně věrohodně dobu. Snad až na boční stěnu posetou poštovními schránkami. Postava pošťačky, která pravidelně ve hře přichází právě k tomuto místu s kabelou plnou dopisů a úředních obsílek, má sice nezaměnitelnou roli, když svými šťiplavými komentáři, podloženými informacemi z opakovaně odlepených a znovu zalepených obálek, je svědkyní dění v životě Vojtovy rodiny, ale taková stěna by se jinak spíše hodila do prostředí městského činžáku. A ne do malé vesnice.
Plynutí děje je zvládnuté poměrně dobře, i když několik „ale“ se najít dá. Například když se místy přece jen mísí nepříliš vhodně propojená vážnost s komičností. Jako třeba ve scéně, kdy Vojta doprovází Franze k hranicím v atmosféře strachu, že budou chyceni, ale předvádí běh na místě, jako vystřižený z nějakého zpomaleného filmu. Zřejmě však jde o záměr tak vážné téma trochu odlehčit.
Nebo když se v pasáži, kde má Vojta dialog se zastřeleným koněm, objeví nepříliš povedená maska tohoto zvířete na hlavě herce. To působí minimálně zvláštně, ale opět má asi diváky tak trochu vytrhnout z případného smíření se se situací.
Rozpačitě a tak trošku matoucně může pak působit i to, že roli Vojtova syna hraje dospělý herec David Punčochář. Nebo případně, když jeden z portrétů prezidenta visí na scéně déle, než by měl.
Jacob Erftemeijer jako Vojta v divadelní hře Lámání chleba
Pokud však pomineme těch několik „ale“, pak hra Lámání chleba v pražském Švandově divadle rozhodně stojí za zhlédnutí. Nebude to sice oddechový výlet do historie, ale o to více přínosný, i když zanechá na jazyku tak trochu pachuť oné doby. To je však u takového tématu jen dobře.
A takovou atmosféru si zachová jistě i další představení, které se koná 27. listopadu, přestože již nebude úplně stejné jako v den, kdy se s napětím očekávaly výsledky českých voleb a právě probíhala premiéra.
Vydáno pod