Recenze: O nerodičích a dětech

Šest různých přístupů k rodičovství, ale i k nerodičovství přibližuje nový dokument Jany Počtové. Snímek Nerodič, který vznikl v koprodukci České televize, promítají kina od 21. září.

Video Události v kultuře
video

Nerodič zkoumá přístupy k rodičovství

V úvodu svého vydařeného osmdesátiminutového dokumentu hovoří Jana Počtová o motivech, které ji k jeho natočení vedly, přičemž již v tomto exposé můžeme hledat klíč k tomu, jak její snímek vnímat.

Svěřuje se, že už jí není dvacet, její přátelé se rozvádějí nebo o tom uvažují, některé ridiče mají dětí až příliš, jiné naopak zase žádné, řada žen nemůže otěhotnět přirozeným způsobem, zkrátka, co s tím – zvláště pak v situaci, kdy by sama děti chtěla. Film tak v podstatě – samozřejmě teď trochu přeháníme – točila především pro sebe, aby se podívala, co vše je možné (i nemožné), a nějak se k tomu postavila.

Nerodič (2017, režie: Jana Počtová)
Zdroj: ČT

Divákům představuje šest příběhů: Joachim má po rozchodu dceru ve střídavé péči; svobodná matka Tamara žije u své matky; Stáňa se po zvážení všech pro a proti rozhodla adoptovat dvě holčičky; manželé Tobiáš a Marcela naopak nechtějí mít děti vůbec a touží věnovat se pouze sobě a blahu lidstva; lesby Veronika a Kateřina touží po dítěti a při umělém oplodnění jim „darem“ vypomůže spřátelený pár gayů a poslední pár – Dan a Bára – má dětí docela dost, ovšem společné pouze jedno.

Jsme skutečně tak skvělí? 

Režisérka zvolila částečně časosběrnou metodu. Vidíme tedy například průběh těhotenství jedné z lesbiček, od početí až k porodu. Jsme i svědky, jak se matka adoptovaných holčiček pere s krutým okolím, kdy ji jeden sadistický psychopat v podstatě vyštve z bydlení na venkově, sledujeme i, jak svobodná matka postupně rezignuje na možnost nějakého vztahu s biologickým otcem svého chlapce.

Dlužno dodat, že všichni sledovaní se snaží myslet především na blaho dítěte, na to, aby nějak nestrádalo, a to v situaci, do níž bylo uvrženo dospělými. Zároveň cítíme, že nikdo z protagonistů „nehraje“, nestylizuje se, že jsou skutečně za sebe a že si za svými názory stojí.

Velkým kladem je důsledný režisérský odstup. Jana Počtová nikomu ani nestraní, ani nikoho nekritizuje, pouze předkládá fakta. Může jí být vytýkáno, že všichni, s nimiž točila, patří víceméně do okruhu jejích známých, osobně v tom však žádný problém nevidím. Nevidím ani problém v údajně úzkém záběru – naopak pro řadu diváků zvyklých pouze na model klasické rodiny, eventuálně matky samoživitelky, může být Nerodič překvapením. A také důvodem k zamyšlení: jsme skutečně – ve vztahu k rodičovství – tak skvělí, jak si třeba myslíme?