Chlapec beze jména a bez domova putuje Evropou, aby našel svého bratra, s nímž se rozhodl odejít za lepším životem. Naturalisticky podaným vyprávěním jejich prožitků chtěl Marek Šindelka ve čtenářích knihy Únava materiálu vyvolat až téměř fyzický pocit spoluprožívání útrap. „Máme všechno, ale nechceme se podělit ani o promile s těmi, kdo by to potřebovali,“ byl prý na začátku psaní knihy stud za reakce vůči uprchlíkům.
Nejsme zvířata, měli bychom používat rozum a soucit, říká autor novely o uprchlících
Rozhovor s Markem Šindelkou (zdroj: ČT24)
Před pár dny za novelu Únava materiálu získal Šindelka cenu Magnesia Litera pro nejlepší prózu roku 2016. Je za ni také nominován na Cenu Evropské unie za literaturu. Co se při psaní příběhu dozvěděl o české společnosti a co o sobě? Přečtěte si rozhovor.
Jaké máte na svou knihu reakce od čtenářů?
Velice rozporuplné. Myslím, že ta kniha je v různých směrech nátlaková, vlastně člověka – a to já od literatury čekám – popadne a vsadí ho do nějaké situace, a ať se mu to líbí, nebo ne, donutí ho něco prožít. Třeba ho donutí i změnit jeho postoje, hodnotovou škálu nebo něco nahlédnout z úplně jiné perspektivy. Únava materiálu v některých lidech vyvolala velké nadšení, na druhou stranu jiní tuhle hru odmítli hrát, jít do čtení tak fyzicky, protože ten text určitým způsobem vyžaduje lidské tělo, aby všechny smysly běžely na plné obrátky.
Máte ještě i dnes vztek na českou společnost?
Neřekl bych vztek, byl to spíš stud. V jistém momentě jsem se začal do hloubi duše stydět za to, jak reagujeme na tzv. migrační krizi. Jestli to je krize. Myslím, že krizi prožívá především lidství. A u nás se to ukázalo velice přesně – žijeme ve světě, který je velice blahobytný, máme se velice dobře, ale nejsme ochotni sdílet ani promile z toho všeho s kýmkoli, kdo by to potřeboval.
Nechci situaci nějak zjednodušovat, myslím, že se zjednodušuje obecně prostřednictvím médií, kdy se s terorismem spojují věci, které s ním nemají co dělat – lidé utíkající před těmi samými problémy, kterých my se děsíme. A v nějakém pohodlí a strachu si tyhle věci spojujeme dohromady, což není podle mě správné.
Vaše kniha měla otevřít oči čtenářům, působila i zpětně na vás? Dozvěděl jste se na jejím konci i něco víc o sobě?
Když jsem sbíral materiál na knihu a byl jsem v kontaktu s lidmi z arabských zemí, uvědomil jsem si, kolik předsudků já sám v sobě mám, i když se snažím být otevřený. V genech máme zafixovanou xenofobii, ale naší povinností podle mě je tomu nějak čelit. Už nejsme zvířata někde v africké buši, už jsme o miliony let dál a měli bychom občas používat rozum a soucit.
Je to i téma pro další knihu?
Vždycky pracuju na dvou až třech věcech zároveň. Takže mám téma, ale dost nerad o něm mluvím. Je možnost, že to bude pokračování příběhu.
Nominace Magnesia Litera: Únava materiálu (zdroj: ČT24)