Recenze: Královna víl je nám blízká, i když na dálku

V autorské novince, kterou nazval Královna víl, což je v překladu jméno jeho dcery, choreograf přemýšlí, jak blízko a zároveň daleko si lidé v dnešním světě mohou být. Jeho záměrem je reflektovat, jak křehký je vztah mezi rodiči a dětmi, v němž jeden ke druhému nemůže jen tak přivonět, obejmout ho nebo ho třeba úplně obyčejně kdykoliv chytit za ruku. Vztah na dálku, který musí být pěstován a opatrován za vydatné pomoci virtuální komunikace.

Představení začíná už ve chvíli, kdy se do sálu trousí diváci. Na strohém a nevelkém jevištním prostoru vidíme pomalu pohybující se dívku oblečenou ve tmavém saku (Sabine Groenendijk), z něhož se jako pavučina do všech stran rozbíhají tenká červená vlákna. Ta mají pravděpodobně symbolizovat provázanost mezilidských vztahů nebo snad kanály, které nám umožňují komunikovat s okolím.

Hned po úvodní scéně postupně nastupují na jeviště zbývající čtyři tanečníci. Rozbíhá se směsice sól, duetů a trií, které jsou značně kontrastní, co se nálady týče. Výrazné jsou sólové výstupy Vojtěcha Raka, sebevědomé pak party Zuzany Herényiové, procítit pohyb v jeho tělesnosti a udržet dynamiku ale dokážou velmi dobře všichni přítomní (sehranou pětici tanečníků doplňují Adam Sojka a Alexandr Volný). Tempo inscenace zběsile uhání kupředu. Tak rychle, že se ve fyzických pohybech trochu ztrácí i její hlavní myšlenka.

Důležitou součástí představení je autorská hudba v živém provedení. Na starosti ji má česko-běloruské hudební duo, projekt Zabelov Group. Na vyvýšené konstrukci na horizontu jeviště vedou hudební dialog akordeonista Roman Zabelov a bubeník Jan Šikl. Zvukové smyčky této dvojice mají příměs elektroniky a taneční hudby. Přecházejí od klidných a vlídných k burácejícím, možná místy až přespříliš hlučným částem, při jejichž poslechu si připadáte, že jsou tři ráno a vy jste se ocitli uprostřed nočního klubu. Přesto hudba výbušný tanec většinou nepřebíjí a dobře k němu sedne.