Plytký a zábavný. Akční i meditační. Takový je nový román švýcarského spisovatele Joëla Dickera Kniha o Baltimorských. Ano, dá se číst v klidu prostě jako literární brak. Vyčítat knize můžete všechno možné: nedostatek stylu, průhledné zápletky, chatrné charaktery. Můžete se nad ní pohoršovat. Jedno jí ale vyčítat nelze: povětšinou s ní není nuda.
Recenze: Literární fastfood? Kniha o Baltimorských je spíš jen na chuť
Dicker jako evropská literární kometa
Čas možná ukáže, že odsudky, které se autorovi po vydání předchozího románu – totiž Pravdy o případu Harryho Queberta ( 2013) – dostalo, mnohem více odpovídaly očekávání kritiků než doby. Čtenáři zkrátka román doslova zhltli a mnoho z kritiků, kteří se nad knihou ofrňovali, vlastně nezachytilo několik spodních proudů, jež románem procházely. Totéž lze v zásadě říct i o románu nejnovějším.
Fenomén švýcarské „literární komety“ uplynulých let, jak bývá Dicker označován, prostě dorazil i do Čech. Od posledního románu ale uplynuly již téměř čtyři roky. Autor, ověnčený několika cenami, se stal ve světě doslova přes noc slavným spisovatelem: jeho předchozí román dosáhl rekordního prodeje 3 milionů prodaných výtisků. Zas tak nic nového se neděje. Jsou romány horší, a prodávají se i lépe.
I ten Dickerův nejnovější, tedy Kniha o Baltimorských, jenž se tomu předchozím v mnohém podobá – zejména hlavní postavou vypravěče Marcuse Goldmana –, patrně naplní i tentokrát rámcová marketingová očekávání. A to nejen v Evropě, kde se již Dicker stal literárním fenoménem.
Dramatická akce, reakce, ale i neuspořádaná reflexe
Hlavní silou Dickerovy literatury je schopnost nekomplikovaného stylu. Vypravěč, autorovo alter ego, vystupuje v románu (respektive „románovém dramatu“) jako mladý úspěšný spisovatel, který se trápí s tématem, o němž píše. Nečekané setkání s bývalou láskou Alexandrou vrací Marcuse zpátky do časů, které prožil jako součást rodinného židovského klanu Goldmanových.
Pět dramatických knih, vsazených mezi prolog a epilog, popisuje zrání a karamboly (školní, citové i kariérní) několika přátel, kteří tvořili „gang Goldmanů“ (překladatelka volí formu „Goldamovic parta“), rozšířené rodiny, jež přijímala i nevlastní. Sociální napětí mezi dvěma větvemi rodů – mezi tzv. Baltimorskými a tzv. Montclairovskými – skládá v čase obraz vzestupu a pádu jednoho klanu; vedle Marcuse se čtenář seznamuje s Hillelem a Woodym, později i Alexandrou, kteří s neřízeným nadšením naštěvovali sídla Anity a Saula, tvořící tu zdánlivě bohatší větev baltimorských Goldmanů.
Zisky provázejí ztráty, minulost se střídá s přítomností a spisovatel Dicker si s tím v zásadě příliš neláme hlavu. Tam, kde potřebuje zaujmout otřepanou frází, rád ji použije; ve chvíli, kdy se mu hodí trochu sentimentu a kýče, sáhne po nich; nebojí se akce, ale ani meditace; reflexe prokládá místy i neuspořádaným kázáním nad stavem konzumní společnosti. Kdyby to byla satira nad stavem plytkého a povrchního scenáristického psaní, dostal by spisovatel Dicker jistě ještě nějakou tu další cenu.
Angloamerická inspirace, chatrné moralizování i konstrukce
Ale není, alespoň ne zcela… Citelná inspirace americkým, respektive angloamerickým literárním podhoubím vůbec trčí z jeho psaní jako dráty z betonu. Koketérie s intelektuálním Philipem Rothem na straně jedné a didaktičtějším Johnem Grishamem na straně druhé se tu mísí se značnou neobratností v zápletkách, dopředu lehce odhadnutelnými charaktery, ne-li v zásadě karikaturami.
Mělo to být ale hlavně Drama. S velkým „d“. Místo toho je ale Kniha o Baltimorských spíše neobratná dětská skládačka, jíž si lze užít v neděli odpoledne, u vody či u zubaře. Nenudíte se, ale literární veledílo to opravdu není. Třeba příště… Román má občas i silná místa, to když chce rozeběhnout akci, slabší je obecně v dialozích, jež se místy propadají na úroveň slohových cvičení.
Dicker rád napíná, ale nikoliv strunu, ale vytahanou žvýkačku, střihá ostrými nůžkami literární oddíly jako filmové trailery. Obrazy se mu často rozpadají, mnohdy opakují (a to doslovně včetně celých odstavců – viz s. 212 a 213, což může být i překladatelská a ediční nedbalost).
Kniha jako produkt
Ve snaze prodat produkt rychle a ještě za tepla, podobá se Joël Dicker prodavačům fastfoodů, kteří si někdy omylem spletou zálivky, ale někdy i hranolky s kuřecími křidélky. Dickera fascinují auta, rychlý americký styl, jistá povrchnost – nezapomene ale i moralizovat nad typem společnosti, to při rozpadu hypoték a důchodového zabezpečení, jež činí z boháčů ze dne na den žebráky – z uznávaného advokáta Saula Goldmana prodavače u pokladny v supermarketu…
O tom, do jaké míry je i on sám takovým produktem, ponechávám již k posouzení laskavému čtenáři. Baltimorští mohli být zprávou o stavu rozpadu nejen jednoho rodinného klanu, ale i zprávou o rozpadu celé americké společnosti. To by se ale asi zas tak dobře neprodávalo, že?
Joël Dicker: Kniha o Baltimorských (Le Livre des Baltimores). V překladu Michaly Markové vydalo nakladateství Argo, Praha 2016.
Vydáno pod