Kus českého osudu přetvořil Josef Škvorecký ve skvělou literaturu. Proslavil se už románovou prvotinou Zbabělci, klasika, respektovaného i v zahraničí, z něj udělaly romány Mirákl nebo Příběh inženýra lidských duší. Sám znalec a milovník literatury zemřel před pěti lety, 3. ledna 2012, v kanadském Torontu. Škvoreckého výročí připomíná Knihovna Václava Havla, kde v úterý večer uspořádali čtení z jeho knih.
Hrát na saxofon a dívat se na holky. Pět let od smrti Josefa Škvoreckého
„Když o tom tak přemýšlím, všechno, co jsem kdy napsal, je oslava mládí v tomhle městě, a snad teda i tohoto města,“ napsal o rodném Náchodě, který v knihách přejmenoval na Kostelec. V Náchodě se narodil roku 1924, chodil zde do školy, viděl první filmy, studoval na gymnáziu, slyšel poprvé jazz, vášeň, která ho už neopustila. Za protektorátu byl nasazen v továrně na letecké součástky, prožil první okouzlení dívkami.
Skandální Zbabělci
„Neměl jsem nic proti ničemu, dokud jsem mohl hrát na saxofon a dívat se na holky.“ Charakteristická věta z románu Zbabělci táhne hlavou Dannymu Smiřickému, snad nejslavnějšímu alter egu české poválečné literatury. Poprvé se Danny objevil ještě před poválečnými Zbabělci a naposledy v novele Obyčejné životy, která vyšla v roce 2004.
Josef Škvorecký od mládí obdivoval angloamerickou literaturu, po válce vystudoval filozofii a angličtinu a krátce si vyzkoušel učitelskou dráhu. V padesátých letech jako literární redaktor pomáhal seznamovat české čtenáře se soudobými autory.
Skandál vyvolali jeho Zbabělci, román napsaný již v roce 1948, vydaný však až o deset let později. Recenzenti dílo přirovnávali k červivému ovoci či k prašivému kotěti. Kniha se zásadně lišila od tehdejší produkce a dodnes je pokládána za přelomovou událost v české literatuře.
Po vydání románu musel Škvorecký odejít z redakce časopisu Světová literatura, mohl ale pokračovat v práci v angloamerickém oddělení nakladatelství SNKLU (pozdější Odeon). V době, kdy se nakrátko uvolnily politické poměry, mu vyšla další díla Legenda Emöke (1963), Konec nylonového věku (1968), Hořkej svět (1969) či Lvíče (1969).
V šedesátých letech spolupracoval Škvorecký i s filmem , zahrál si třeba ve snímku O slavnosti a hostech Jana Němce. Podle jeho scénářů se natáčely filmy, pomáhal založit tradici pražských mezinárodních jazzových festivalů, často sedával v hledištích malých divadel.
Kanadská svoboda
Roku 1969 odjel svou ženou Zdenou Salivarovou do USA, kde se rozhodl zůstat v exilu, nakonec se usadil v kanadském Torontu jako profesor literatury. V Příběhu inženýra lidských duší (1977) skládá tříšť osudů a příběhů, jejichž tmelem je nostalgie a bolest z tolika životů zmařených a poničených nenávistnou ideologií.
Za Inženýra lidských duší dostal cenu generálního guvernéra Kanady a později i nejvyšší kanadské vyznamenání, Řád Kanady. V Kanadě zaujal také jazzovými povídkami i romány, překládanými i do jiných jazyků. Škvorecký rád své druhé vlasti vyjadřoval vděk za svobodu.
Krása je všude na světě, ale více krásy je v těch místech, kde je cítit lehkost, která plyne z toho, že člověk nemusí dále odkládat své sny.
Legendární nakladatelství Sixty-Eight Publishers, jehož prvním počinem byl Škvoreckého román Tankový prapor, který už doma nemohl vyjít, založil a vedl se svou ženou Zdenou Salivarovou. Věnovali se zakázaným autorům, celkem vydali více než dvě stovky knih.
Po listopadu 1989 často jezdil domů a vrátil se k oblíbeným detektivkám, které psal už v šedesátých letech. Jeho zásluhy ocenil prezident Václav Havel, který v roce 1990 udělil manželům Škvoreckým Řád Bílého lva, dostal i Státní cenu za literaturu (1999) nebo Cenu Jaroslava Seiferta (2004). Škvoreckého bibliografie čítá celkem přes 50 titulů. A jeho jméno v ČR nese gymnázium, vysoká škola i jedna z dalších literárních cen.