Není nic mrtvějšího než země bez muzeí, která vyrůstají z jejích kořenů, propletených s kořeny těch, s nimiž na tomto divném, ale přesto jediném světě, který máme, sdílíme společný osud. A není nic komplikovanějšího, nežli sebestředný monolog ruského intelektuála s uměleckými ambicemi, když se pustí do meditativní eseje o vztahu umění, moci, totality destrukce a rozkladu, v níž se tohle vše propojí. Artové muzeální retro Frankofonie je toho důkazem.
Recenze: Frankofonie je artová filmová esej o artu
Rodák z Irkutska, režisér, filozof a chráněnec Andreje Tarkovského Alexandr Sokurov sice nebyl (jak se často stává) doma prorokem, zato ho dobře znají na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, kde pětkrát soutěžil o Zlatou palmu, v Berlíně, odkud si v roce 1987 odnesl za Truchlivou netečnost Zlatého medvěda, či v Benátkách, kde jeho Faust vybojoval vítězného Zlatého lva.
Jeho poslední, žánrově velmi obtížně zařaditelný opus Frankofonie, který lze označit za něco jako „pocitový film“, je tematicky spřízněný s Ruskou archou, v níž Sokurov před časem pátral po tajemství ruské duše. Tehdy je hledal v labyrintu chodeb petrohradské Ermitáže - tentokrát s Napoleonem a symbolem Velké francouzské revoluce Mariannou surreálně putuje nacisty okupovaným Louvrem, který (jak odvážně tvrdí) má větší cenu nežli Francie, protože kdo by byl zvědavý na Francii bez Louvru?
Frankofonie
Jakkoli patřím k těm, kteří by stále zvědaví na ledacos byli, chápu tenhle výkřik jako znepokojivé zvolání intelektuála, který varovně upozorňuje na to, o co chudší a prázdnější bychom byli bez muzeí, z nichž by zbyly jen prázdné budovy a vyrabované expozice.
Oskar Schindler pro umění
Čachry s uměním v opkupované Francii už reflektoval obchodník se starožitnostmi Alain Delon v Panu Kleinovi nebo válečné drama Vlak, v němž se nacisté snaží odvézt uloupená umělecká díla do Německa a Burt Lancaster jim do toho statečně háže vidle. Teď se k nim připojuje i Sokurova Frankofonie, ve které nad střechami okupované Paříže hledá kamera v dlouhé panorámě Louvre, jenž pozornosti nacistických „sběratelů“ umění nemohl uniknout.
Vysoký státní úředník a ředitel Louvru Jacques Jaujard ví, že bude muset spolupracovat. Ale netuší, jak všechno změní návštěva jednoho z představitelů německého velení města, který je také historikem umění a hlavním památkářem kulturního dědictví v Porýní, hraběte Franze Wolffa-Metternicha, jenž vede speciální sekci Kunstschutz.
Frankofonie
Tihle dva téměř stejně staří muži a o něco starší Louvre, jsou hlavními protagonisty filmu, který osamělý intelektuál Alexandr Sokurov jakoby točil pro sebe.
Jeho netriviální projekt lze strukturovat do tří prolnutých rovin. Jednu tvoří svérázný bedekr Louvru a druhou jen jemně načrtnutý příběh ředitele sbírek Jaujarda a majora Metternicha, který (podobně jako v jiné rovině Oskar Schindler) pomáhá zachraňovat umělecké památky tím, že umožňuje jejich evakuaci z nebezpečné Paříže do relativního bezpečí nenápadných depozitářu provinčních zámků.
Porozumění pod nesrozumitelností
Třetí rovinou, která je spirituálním rámcem obou předchozích, jsou meditativní glosy o vztahu umění, násilí a moci. Celek je tak sice intelektuálně nasycený, ale nedějový (byť tandem Jaujard – Metternich nabízí námět na silný dramatický příběh) a také ne vždy a ne pro každého jednoznačný a srozumitelný.
Sokurovův akademismus to divákovi neulehčuje ani tím, jak kombinuje různé formy snímání, zařazuje autentické materiály, tónuje záběry a pracuje s alegoriemi a metaforami. V jeho narativním stylu je snadné se ztratit, protože nenabízí standardní dějovost ani bezpečná žánrová vodítka, neboť Frankofonie bezstarostně poletuje mezi dramatem, historickým filmem, aranžovaným dokumentem, ale také fantasy či impresionistickou pseudorekonstrukcí.
Sokurov bude vždycky točit za sebe a po svém, tak, jak to právě cítí a vztahuje i ke kulturním hodnotám minulé i současné Evropy. Snaží se probudit Čechova nebo Tolstého, protože tihle „otcové“ usnuli někdy na počátku 20. století. A pokládá otázku, koho bychom dnes měli probudit my a zdali někdo takový vůbec je? Řešení nenabízí, ale někdy je otázka důležitější nežli odpověď. Zdá se mi, že mu přitom nejde o to, abychom ho pochopili, ale abychom hlavně porozuměli sami sobě. Když Frankofonii „přežijete“, stojí za to, se do toho pustit.