Miloslav Kabeláč se souborného vydání svých symfonií sice nedožil, jistě by však měl z kompletu Symphonies Complete, nahraného Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigovaného Markem Ivanovičem, radost.
Recenze: Symfonie Miloslava Kabeláče jsou světlem ve tmě
A to nejen proto, že téměř trestuhodně jsou nahrávky jeho skladeb spíše vzácné, víceméně náhodné a někdy i dávno nedostupné, ale i pro úroveň provedení a také, jak již ostatně plyne z řečeného, z dramaturgické prozřetelnosti Supraphonu, který za celým projektem stojí.
Miloslav Kabeláč (1908–1979) svou první symfonii napsal za války, na přelomu let 1941 a 1942, v době, kdy, jak sám řekl, se ženou, jež byla židovka, „nikdy večer nevěděli, jestli ráno budou ještě doma“.
Není tedy proč očekávat dílo příliš optimistické, rozhodně však první symfonie není nějak programově, a to i navzdory jistě temné době, depresivní – spíše cítíme, jak se skladatel snažil s pocitem nejistoty a ohrožení bojovat.
V podstatě po celou skladbu tak slyšíme, jak se z tíživých pasáží vždy klubou, hlavně ve smyčcích, motivy vzdoru, naděje, jakkoli někdy kolorované dočerna. A bezvýchodná není ani druhá věta, jíž je Largo, byť tlumené údery kotlů jako by odpočítávaly čas, táhlé smyčce však přesto přejdou v melodii, již lze vnímat jako předzvěst světla, života.
Předzvěst světla
Právě tento moment lze přitom předeslat všem osmi symfoniím – a také jejich současnost. Jedno je přitom důležité: Kabeláč vždy kladl sdělení na první místo, forma mu sloužila, nejsou tedy jeho skladby jakousi exhibicí módních technik – což samozřejmě neznamená, že by nebyl skladatelem moderním.
Krásné je například, jak se v druhé větě druhé symfonie (1948–1956) z jemného, téměř neslyšitelného motivu varhan rozvíjí part dechů, či uchvacující expresivní soprán v úvodu páté symfonie, označené autorem jako Dramatická, beze slov, o to více však jich plný.
V sedmé a osmé symfonii sáhl skladatel naopak po textu, a to biblickém: v případě sedmé (1967–1968) po Janovu evangeliu a Zjevení, u osmé (1969–1970) po Knize Danielově. A přestože můžeme u sedmé symfonie vnímat slova o „světle v temnostech“ a „světle nad tmu“ jaksi dobově, i tentokráte by to bylo zavádějící, stejně jako u osmé, kdy zazní ono biblické „mene tekel ufarsin“.
Dirigent Marko Ivanovič
Protože, říká-li dirigent Marko Ivanovič, že Kabeláčovy skladby prostupuje memento, neustále zaťatá pěst, vzdor, hrozba, nelze než souhlasit. A také dodat, že to vše ohrožující vyvažuje právě tvůrčí, nepoddávající se síla. Síla, již cítíme i díky mistrnému provedení jak všech hráčů SOČRu, tak samotného dirigenta.
Ještě pár slov k samotným nahrávkám: některé z osmi Kabeláčových symfonií byly nahrány živě v pražském Rudolfinu, zbylé pak ve studiu, díky vynikající práci zvukařů ovšem v podstatě nerozlišíme, kde ta či ona nahrávka vznikla – což je velká pochvala.