Pivo, hudba, sex a devadesátky. Patrik Girgle, vítěz letošní Literární ceny Knižního klubu, se svým debutem Vertigo vrací do závratného období dospívání. A je to čtenářsky závrať vesměs příjemná, i když kolena nepodlamuje.
Recenze: Závrať z žen a života. Debut Vertigo ustál intenzitu dospívání
Hlavní hrdina, náctiletý Dušan, prožívá svoje intenzivní léta v intenzivních devadesátých letech, ve všudypřítomné závrati ze spousty možností, než člověku dojde, že vlastně nemá zas až tak moc volbu.
Spíš než rozebíráním konkrétního dění navozuje Patrik Girgle devadesátky atmosférou. Zvláště čtenář, který dospíval v podobných časech, ji ocení: zmínky o „jakémsi Vieweghovi“, chystaném koncertu Rolling Stones nebo rozmachu čajoven.
Ženy, pivo, hudba
V podstatě by se ale román mohl odehrávat téměř kdykoli. Přelomové dění kolem sebe Dušan zas tak nevnímá, zaměstnává ho pubertální hledání se, které je ze své podstaty sebestředné.
Otec by z něj rád měl architekta nebo stavitele, aby šel v jeho stopách, on se občas při pytlačení u českého rybníka zasní a představuje si, jak proplouvá na jachtě norskými fjordy. Ovšem to patří k těm nereálným představám o budoucnosti, kterým se jednou zasměje.
Budoucnost je navíc zatím spíš jen občasné bodnutí z tušeného vystřízlivění, které jednou nevyhnutelně přijde (autor v textu prozrazuje, nebo aspoň naznačuje, jak postavy skončí). Dušan žije intenzivním „teď“: hospodami, kamarády, (zatím nenaplněnou) touhou po ženách. Poslouchá Nirvanu a Pearl Jam a propadá závrati z první opravdové zamilovanosti. Krátké, ale o to silnější.
Jako na rybách
K tomuto hormonálně-existenciálnímu období patří i zoufalství a zmatek. Některé Dušanovy samomluvné pasáže na takové téma trochu pateticky skřípou (na druhou stranu, kdo v „nácti“ při úvahách o smyslu života nemíval sklony být občas křečovitě dramatický), Girgle je ale bohatě vyvažuje přesvědčivými dialogy.
Vulgarity, jimiž nešetří, zní přirozeně a neprvoplánově, a autor dokládá, že dovede s jazykem nakládat i jemně, například když ke zvířecím přezdívkám Dušanových kamarádů přiřazuje i příslušné „zvířecí“ chování, takže Havran krouží a Pardál vrčí.
Ostatně podobných podobenství z říše zvířat by se v knize dalo najít více. To nejzásadnější je ukryto v zálibě Dušana i jeho kamarádů: v rybaření. Závěrečný souboj s bolenem, který „ví, že prohrál“, lze chápat jako příměr k dalšímu pokračování Dušanova života.
Pravděpodobně se také nechá zaseknout na háček a vykuchat, až mu pořádně dojde, „že to, co opravdu chce, mít nebude, jako většina lidí kolem“. Přiblíží se otci, vystuduje, najde si práci, potká další ženy a občas ho v tom koloběhu přepadnou „slzy zoufalství a vzteku nad zkurveností světa“.
Vertigo není nic, co by tady už mnohokrát nebylo (a co tady ještě nesčetněkrát nebude). Nicméně je solidním, zbytečně neukecaným románem, který dává čtenáři možnost vrátit se do časů, kdy si ještě naplno neuvědomil, že „zbylá budoucnost bude jen opakováním minulosti“, a užít si tu závrať. Dřív než jako po každém opojení přijde kocovina.
Patrik Girgle: Vertigo, vydal Knižní klub, 2016.