Rozhovor s Lidiou Ostałowskou
Rozhovor s Lidiou Ostałowskou
Svou knihu reportáží jste nazvala Cikán je cikán. Co vlastně toto konstatování znamená?
Tuto větu jsem opakovaně slyšela od lidí, s nimiž jsem mluvila, ale pokaždé s jiným významem. Staří Romové s autoritou ji říkali s určitou hrdostí: takoví jsme, máme určitá pravidla a budeme se jich držet. V ústech zástupců většinové společnosti měla dost často nádech pohrdání: cikán rovná se zloděj a někdo, kdo nepracuje. Mnohoznačná věta se skvěle hodila jako název knihy.
Když knihu vidíte, je něco, co si v souvislosti se svými reportážemi hned vybavíte?
Určitě první příběh v knize, který celý cyklus začal. Tématem jsou Romové z Rumunska, kteří přicházeli do Polska a živili se žebráním. Z příběhů jsem si odnesla, že utrpení, navzdory romantickým představám, nedělá lidi lepšími a šlechetnějšími, naopak často ubližují jiným. Příběh žebrajících Romů, kteří svou mysl upínají k penězům, pro mě byl nejsilnějším zážitkem.
Popisujete také příběh Romů v Česku. Jak vychází Česko ve srovnání s ostatními zeměmi?
Mohu mluvit jen o tom, co jsem sama viděla na vlastní oči. Popisuju příběh městečka Bečov nad Teplou, kde žila už usedlá, zakořeněná komunita, dobře vycházela se svými sousedy. A v jednom okamžiku došlo k malé demografické katastrofě – přišlo mnoho rodin ze Slovenska, až příliš mnoho. Vedlo to k vyostření konfliktu nejen s většinovou společností, ale byly zátěží i pro místní Romy. Nemyslím, že by mým úkolem bylo nějak zobecňovat nebo hodnotit situaci v jiných státech, mohu říci jen to, že jsem nikde neviděla dramatičtější obrazy, než jaké člověk potká v osadách na východním Slovensku nebo v Srbsku.
Dá se říct, že jste se od lidí, které popisujete, i něco naučila?
Schopnost radovat se z každodenních věcí. Radost z putování. Pocit, že se společenství dokáže postarat o děti, že umí být ohleduplné vůči starým. Zaujalo mě, jak jsou Romové nadaní na jazyky. Ideální občané sjednocené Evropy. Snadno se asimilují, adaptují se na měnící se podmínky, jsou flexibilní.
