Taneční mistr Vlastimil Harapes se čtrnáctidenním předstihem slaví své sedmdesáté narozeniny a „tančí dál“. Tak to alespoň říká název jubilantova galavečera, který jako poslední událost před velkou rekonstrukcí hostí jeviště Státní opery. Na představení vedle populárního umělce vystoupí i Dagmar Pecková nebo Jiří Suchý.
Sedmdesát (k)roků. Harapesův galavečer zavírá Státní operu
„Na to, abych tančil tak, jako jsem tančíval, si už při té hrozné číslovce netroufnu,“ říká jubilant a jedna z nejslavnějších tváří českého baletu Vlastimil Harapes. „Protože ale vystupuju v divadle Semafor, zazpívám duety s Lucií Černíkovou a Hankou Buštíkovou.“
Na tanečníkově narozeninovém večeru A tančím dál se přitom nebude jednat o jediný dotek divadla malých forem; pozvání do Státní opery totiž přijal i Jiří Suchý a Jitka Molavcová. Ke gratulantům se pak přidá také kytarový virtuos Lubomír Brabec, diva Dagmar Pecková i Harapesova někdejší životní partnerka Hana Zagorová.
A protože je Harapes především výraznou tváří tuzemského baletu, vystoupí i první sólisté souboru Národního divadla Michal Štípa a Ondřej Vinklát.
Tanec v hlavní roli
Můj život byl bohatý, ale kdybych si měl znovu vybrat, nechtěl bych dělat totéž. Divadlo je svým způsobem terapie, kde obecenstvo relaxuje a zapomene na své problémy. A mě by zajímalo být psychologem nebo psychiatrem, vrbou, která naslouchá.
Dnes bezmála sedmdesátiletý tanečník, herec a choreograf se narodil 24. července 1946 v severočeských Droužkovicích. Za životní dráhou na baletním poli stála podle Harapese jeho matka, která ho v Chomutově vedle hodin houslí přihlásila i do rytmiky. V roce 1965 absolvoval pražskou taneční konzervatoř a rok později nastoupil do souboru Národního divadla, aby se zlatou kapličkou spojil další čtyři dekády svého profesního života.
Od začátku sedmdesátých let tančil na jevišti první české scény jako sólista a vedle toho hostoval na scénách v Düsseldorfu, Římě i Tokiu. Tuzemskému publiku během více než dvacetileté aktivní činnosti představil většinu titulních úloh z baletního repertoáru Národního divadla: prince v Čajkovského Labutím jezeře, hlavní role v Macbethovi, Faustovi, Spartakovi, Romeu a Julii i v Hofmannových povídkách.
Na sklonku osmdesátých let Harapes vedl také balet Laterny Magiky, od revoluce až do začátku nového milénia působil ve funkci uměleckého šéfa baletu Národního divadla v Praze, kdy se podílel na choreografii i režii Labutího jezera a Popelky i libretu baletu Broučci.
V té době byl už dávno také všeobecně známou tváří tuzemské kultury; na rozdíl od svých tanečních kolegů si totiž dokázal získat i přízeň masového publika, když v sedmdesátých letech přijal několik filmových a televizních rolí, díky nimž se s Harapesem setkávají diváci dosud.
Vlastimil Harapes v dokumentárním cyklu Neobyčejné životy (zdroj: ČT24)
Herzova lyrika, Poledňákové evergreeny
Objevil se už v Rychmanových Starcích na chmelu a Vláčilově Marketě Lazarové, hlavní roli mu ale nabídl teprve Juraj Herz – nejprve v intimním psychologickém dramatu Den pro mou lásku, ve kterém se objevil po boku Marty Vančurové, a později v kostýmní romantické pohádce Panna a netvor, kde ztvárnil úlohu zvířete dvořícího se Zdeně Studénkové.
„Měl jsem štěstí, že jsou to krásné a dodnes platné filmy. Vždycky jsem to bral tak, že to není moje profese,“ vrací se jubilant ke svému filmovému působení.
Ve stejné době ho přitom Marie Poledňáková obsadila do hojně reprízovaných rodinných komedií Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny, kde si zahrál tanečníka a nesympatického partnera baletky Anny v podání Jany Preissové – a všechny Harapesovy zmíněné filmové partnerky i režisér Herz a režisérka Poledňáková se galavečera zúčastní rovněž.
GALERIE
Harapes 70
Aplaus, opona, rekonstrukce
Pro Státní operu se přitom jedná o derniéru. Posledním řádným představením byla už počátkem měsíce Pucciniho Turandot, Harapesovo mimořádné představení na jevišti, kde se tančil i zmiňovaný balet Spartakus, je pak posledním kusem před rozsáhlou rekonstrukcí, která někdejší Nové německé divadlo čeká v následujících letech.
Opravy objektu sevřeného magistrálou a železniční tratí by měly trvat sedmadvacet měsíců a podle odhadů se vyšplhají na miliardu korun. Soubor opery bude muset využít další scény Národního divadla a vedle toho přidá hostování v Hudebním divadle v Karlíně. Hned v úvodu sezony čeká orchestr a sbor opery více než měsíční hostování v Japonsku s inscenacemi Mozartovy Kouzelné flétny a Belliniho Normy.