Monika Načeva se na albu Na svahu podívala na své starší písně novýma očima a v jiných aranžích – a jen se prokázalo, jak kvalitní repertoár vždy měla. Zpěvačka zároveň potvrdila, jak důležité je pro ni hledání výrazu. A tentokrát se rozmáchla skutečně výrazně.
Recenze: Načeva se nebojí vstoupit podruhé a jinak do stejné řeky
Rozhovor s Monikou Načevou o albu (zdroj: ČT24)
V žádném případě se totiž nejedná o nějakou snahu udělat starým písničkám lifting, ale o zcela svébytné nahrávky. Začíná to již obsazením. Na rozdíl od alb, na nichž ji doprovázela regulérní rocková kapela anebo kytara s DJem či dokonce elektronické základy, tentokráte slyšíme vedle jejího hlasu akustickou kytaru Michala Pavlíčka a smyčcové kvarteto. Takže, žádná basová kytara, žádné bicí. Ovšem nahrávky, které vznikly při květnovém koncertě tím vůbec netrpí. Rytmický puls obstarají smyčce, není ochuzena ani zvuková stránka, ba spíše je obohacena o řadu barev.
Vybírat měla Načeva z čeho, rozhodně ale nesáhla po každém albu – slyšíme tedy hned tři písně z debutu Možnosti tu sou či dvě z druhého alba Nebe je rudý, eventuelně tři z desky Mami. Zajímavé ale je, že například z odvážného alba Mimoid, na němž došla ve svém hledání zřejmě nejdál, si nevybrala ani jednu píseň, přitom právě tahle deska, plná abstraktní elektroniky, si o podání smyčcového kvarteta přímo říká. Stejně tak ale pominula i album Fontanela. Kromě toho je zde jedna píseň ze sólového alba Michala Pavlíčka a jedna z alba Sestra Psích vojáků.
Monika Načeva / Na svahu
A ještě něco, nevím, lze-li album Na svahu vnímat jako kolekci největších hitů. Jednak se tomuto pojetí vzpírá sama podstata její tvorby, zároveň by se daly najít písně, které by – pokud bychom uvažovali v těchto kritériích – na desce jistě být měly. Nechme tedy otázku výběru na Načevě, nezkoumejme jej a hlavně, podřiďme se mu.
Smyčce se v rocku či popu používají již desítky let, vždy však většinou pouze k podbarvení zvuku, coby náladová koloratura, a případů, kdy jsou svébytným prvkem celého pojetí zvuku, tolik není – ovšem album Na svahu k nim rozhodně patří. A nejen pro hráčské kvality jednotlivých hráčů. Ostatně Pavel Bořkovec Quartet se zaměřuje na soudobou vážnou hudbu (jen před pár dny hrál v Alfredu ve dvoře v komorní opeře Martina Smolky Bludiště seznamů, jež tam bude ke slyšení i v listopadu). Ale i díky aranžím, které jsou dílem právě členů kvarteta.
Koneckonců, proč neocitovat samu Načevu: „Spolupráce s Pavel Bořkovec Quartetem je úžasná, skladby se vznesly výš, aby mohly nejvíce vyznít silné nadčasové básně Jáchyma Topola a nezaměnitelná romantická akustická kytara Michala Pavlíčka.“
Riskovat se vyplácí
Hned úvodní Nebe je rudý naznačí, co lze od alba očekávat, tedy hudbu, jež půjde především po výrazu, po emoci, po duši skladby, hudbu, jež nebude, možná, zcela vstřícná, ovšem její náročnost si vlastně – paradoxně? – ani neuvědomíme. Protože zde není účelem, ale prostředkem.
Jedna asociace se při poslechu vynoří: spolupráce Agonu, souboru, který se též zaměřuje na soudobou vážnou hudbu, s Psími vojáky, Plastiky či DG 307. Neboť i z těchto spojení vznikala hudba obdobně vzrušující, současná. Ale zpět k úvodní písni: razantní nástup smyčců, jako od Bély Bartóka, sice lehce ustoupí, přesto však celou skladbu ženou silným pulsem sekaných pasáží, a tam, kde jsou v původní verzi rozmlžené akordy kytary, slyšíme, jak její motiv přebírá melodie houslí. Pěkně ostrá záležitost.
Naopak například v Zavři (původně na Pavlíčkově sólovém albu) smyčce jen lehce podbarvují zpěv Načevy lehkými vyhrávkami, hlavní tíha tak spočívá pouze na jejím hlase. Podobně jako v následující písni Jako kočka, kde ovšem znějí až lyricky pohádkově. Naopak U Anděla je pojata jako kříženec reggae a čardáše, klasika Udržuj svou ledničku plnou stojí hodně na jednoduchých linkách smyčců s občasnou ozdobou, intimní Mami pro změnu jen na vybrnkávané melodii Pavlíčkovy kytary.
Skvělým nápadem jsou disonantní linky smyčců v Ohnivé vodě, jen se tak více umocní Topolův text z románu Sestra. Protože, mluvila-li Načeva o vyznění textů či básní Jáchyma Topola, je třeba předeslat, že v jejím podání vyzněly adekvátně vždy, nebyla v tom sice rabiátskost Psích vojáků, pro které také Topol psal, ale spíše niterná naléhavost, ano, ženskost.
Pochvalu si jistě zaslouží zvukaři, vůbec není poznat, že album vzniklo na koncertě, hlavně však všichni zúčastnění za odvahu, ale i ochotu zkoumat nové možnosti. Jak je vidět právě z alba Na svahu, ochota riskovat se vyplácí.