Recenze: Andy Warhol je osobitým kronikářem šedesátých let

Ač je Andy Warhol známý především coby výtvarník a jeho portréty Jacqueline Kennedyové nebo Marilyn Monroe či naopak znepokojující obrazy elektrických křesel nebo autohavárií, nemluvě o plechovkách s Campbellovou polévkou, zná snad každý, méně je znám coby literát. Jeho kniha Popismus  neboli Šedesátá léta očima Andyho Warhola je pro něj přitom zcela typická.

A je dobré říct hned úvodem, že literátem byl – a v jeho případě to snad ani jinak být nemohlo – velice osobitým. Krásně to vidíme v jeho knize Od A. k B. a zase zpátky aneb Filosofie Andyho Warhola, v níž, podobně jako ve své prvotině A: román mísí pasáže vzniklé přepisem magnetofonových nahrávek s myšlenkami o práci, penězích, jídle či lásce, ale i s jeho obsesemi a úvahami. Podobně jako ve své výtvarné práci nebo ve výletech do oblasti filmu, i v literární činnosti se odmítal řídit jakýmikoli pravidly. V podstatě to samé platí pro Popismus, jeho „kroniku“ šedesátých let.

Warhol se nestaví do role arbitra

Warhol je k roli kronikáře přímo předurčen, právě on to totiž byl, kdo spoluvytvářel, zpočátku pouze v New Yorku, tím ale zprostředkovaně i ve zbytku uměleckého světa, jejich tvář – celou dobu byl přímo u pramene, jeho postavení celebrity mu přitom otevíralo všechny dveře. V Popismu, jenž je podobně jako kronika či deník oddělován letopočty, pak probírá vše, co se kolem něj dělo, nestaví se přitom do role arbitra, a to i v situacích, kdy jde například o intenzivní drogový provoz v jeho velkém ateliéru nazvaném Factory či když popisuje různé týpky, kteří Factory procházeli, a že to leckdy byli skutečně excentrici non plus ultra!

Píše-li o špatných koncích některých z nich, opět tak činí bez nějakých velkých emocí, spíše zpravodajsky. Má pro svou skutečně bezbřehou toleranci vysvětlení: „Lidi pochopitelně tvrdili, že je Factory zvrácená, protože se tam 'všechno může', ale já myslím, že je to tak správné. Myslím, že by lidi měli poznat absolutně všechno a pak se pro sebe rozhodnout – nenechat jiné, aby rozhodovali za ně.“ Dlužno dodat, a raději nebudeme uvádět příklady, že ve Factory se skutečně mohlo „všechno“. 

Warhol ale také píše o svých výtvarnických souputnících, s nimiž se podílel na etablování pop-artu, miniatury jsou to cenné, ukazují totiž druhou stránku věci, to, co je „za obrazy“. Krásný pak je jeho údiv nad reakcí při vernisáži jeho výstavy: „Viděl jsem mládež ječet při Elvisovi, při Beatles, při Stonech – ale bylo neuvěřitelné pomyslet, že toto se děje při vernisáži výstavy obrazů. Ale když to tak vezmu, nebyli jsme pouze na výstavě umění – tím vystavovaným uměním jsme byli my, byli jsme ztělesněné umění a šedesátá léta byla skutečně o lidech, ne o tom, co dělají: 'zpěvák / ne píseň', atd.“ Postřeh hlubší, než by se na první pohled zdálo.

Co je skryto za běžným uměleckým provozem

Velkou část textu se věnuje svým filmařským pokusům, které – opět – stavěly na hlavu tehdejší pohled na filmařinu. Dlužno dodat, že nebyl sám, však si ani toto postavení neuzurpuje, píše i o dalších experimentátorech, jako byl například Jonas Mekas či Jack Smith. Píše také o skupině The Velvet Underground, jíž zpočátku velice pomohl, věnuje se také Bobu Dylanovi, který do Factory chodil za jednou z Warholových superstar, o Jimi Hendrixovi, Micku Jaggerovi a mnohých dalších.

Píše také o kulkách, které na něj v roce 1968 vypálila Valerie Solanasová, a o tom, jak naštěstí nezdařený atentát změnil jeho život – Factory přestala být „otevřeným prostorem“, provoz se zklidnil, Warhol se ale přiznává k obavám, že „bez těch bláznivých zdrogovaných lidí, co kolem mě štěbetají a vyvádějí šílenosti, ztratím svoji tvořivost.“

K tomu naštěstí nedošlo, čehož důkazem je i tato kniha. „Chtěl jsem vydat 'špatnou knihu', stejně jako jsem točil 'špatné filmy' a maloval 'špatné obrazy', protože když něco děláte záměrně špatně, vždycky na něco kápnete,“ píše Warhol. Pravdu má pouze napůl – kniha je to možná „špatná“ podle zavedených kritérií, rozhodně však Warhol kápl na to, jak přiblížit vše, co je skryto za běžným uměleckým provozem. Zkrátka, jak píše, „záhada zmizela, ale úžas měl teprve přijít.“