Recenze: Labuť může být i z muže

V představení pod hlavičkou Ballet Hommes Fatals zatančili ti nejlepší umělci ze souboru Baletu Národního divadla v čele s jakýmsi neformálním leaderem uskupení, prvním sólistou Michalem Štípou. Kromě něj se představili například Mathias Deneux, Benjamin Husson, Guido Sarno, Karel Audy, Veaceslav Burlac, Jiří Waňka a další.

Na programu byly již zmíněné úryvky z Labutího jezera, dále pak variace Umírající labutě, fragmenty ze Šípkové Růženky, Giselle či Dona Quijota, všechny s původní reprodukovanou hudbou. Muži oblékli nadýchané třpytivé kostýmy a paruky, nanesli si na tváře velké divadelní líčení a obuli vyztužené baletní špičky. Na nich pánové v žádném klasickém baletu netančí. Za ladnými krůčky po špičkách prstů je skrytá bolest a dřina, která se už od devatenáctého století připisuje jen ženám.

O to překvapivější pak bylo pozorovat, jak bravurně a bez zaváhání tanečníci zvládali náročné série piruet a fouettés, vysoké arabesky, skoky i partneřinu, a to v ženských partech, které si dovolí provádět baleríny až po mnohaletém intenzivním tréninku. Občas byli někteří z nich, zejména ti subtilnější, na první pohled dokonce až k nerozeznání od tanečnic.

Situační komika na jevišti vyvolávala v obecenstvu bujné salvy smíchu od začátku až do konce. Ještě o něco víc se bavili lidé, kteří tanci rozumějí, zkrátka ti, kteří znají do detailů původní verze slavných fragmentů či pas de deux. Díky tomu totiž dokázali rozpoznat a ocenit i tu sebemenší nuanci a vtip obsažený v novém pánském provedení tradičních scén.