V současném divadle už nestačí „jen“ dobře a s dramatickým nasazením odříkat text a přitom se organicky posunovat po jevišti. Zaujmout diváka je stále těžší, ačkoli právě divadlo je živý organismus, který - dobře uchopený - může v jednom okamžiku zapůsobit na několik smyslů publika najednou. Miloš Orson Štědroň je divadelník, který hledá tvar, jímž by smysly diváků atakoval co nejvýrazněji. Že se mu to daří, dokládá i nová inscenace jeho textu Krásné psací stroje v pražském Divadle Na zábradlí.
Recenze: Krásné psací stroje napsaly návod na moderní divadlo
Tento poměrně mladý divadelní autor (narozen v roce 1973) se cíleně snaží „vytvořit autorské hudební divadlo, které by spojovalo hudbu a text tak, aby nebylo možné přesně určit, k jakému divadelnímu žánru ho lze přiřadit“. Zůstaneme-li přece jenom u známého škatulkování, základ pro svůj výraz našel v kabaretu, k čemuž odkazují už jeho dřívější hry - Kabaret Ivan Blatný (2007), Kabaret Hašek (2010), Divadlo Gočár (2012), Velvet Havel (2014), Salon Kupka (2014), Hus až do konce (2015) a pochopitelně také jeho zatím poslední dílo Krásné psací stroje.
Na rozdíl však od klasického kabaretu, jehož cílem je především pobavit, Štědroň si ke zpracování vybírá závažnější témata, které pak staví do konfrontace se zábavnou formou prezentace. Vytváří tím docela slušné dramatické napětí, se kterým si inscenátoři v průběhu dění různě pohrávají, tu přitvrdí, jindy odlehčí, situaci rozpohybují až do skeče nebo naopak zpomalí a ztiší, aby tak přivedli diváka, po předcházející řachandě, k zamyšlení či dojetí. To vše autor doprovází, nebo lépe prokládá hudbou, která má rovnocenný stavební charakter jako text.
Reportáž: Krásné psací stroje Na zábradlí (zdroj: ČT24)
Všechny tyto atributy obsahuje i hra Krásné psací stroje, která zpracovává pohnuté osudy čtyř umělců, jejichž nejproduktivnější část života probíhala v Československu v období tzv. normalizace. Jan Zábrana, Josef Škvorecký, Jiří Kolář a Bohumil Hrabal se svého času společně ocitli v redakci Odeonu, kde redigovali texty. Toto zaměstnání v sobě slučovalo mnoho rozporuplných pocitů. Na jedné straně úleva z bezpečí pravidelného příjmu a jakéhosi krytí oficiálním zaměstnáním, na stranu druhou právě toto přitakání oficiálnosti vzbuzovalo vnitřní pochybnosti, se kterými se každý vyrovnával po svém.
Miloš Orson Štědroň velmi sofistikovaně a poučeně vytáhl z různých materiálů (deníků, dopisů, autobiografií atd.) příhody, citáty a dialogy a vytvořil v půvabné divadelní zkratce výstižné charaktery čtyř různých osobností. Tyto črty pak v inscenaci dotvořil konkrétní hudební linkou, která nenásilně odpovídá jednotlivému charakteru.
Krásné psací stroje / Jiří Vyorálek
„Nabízí se určitá zjednodušení – Škvorecký rovná se saxofon, Zábrana je beatnik, Hrabal funguje jako hospodský rocker a v případě Koláře využíváme koláží a určité nostalgie,“ upozornil autor. Vlastně se divák nic nového nedozví, nejedná se zde o odhalení či pojmenování nějaké zašité pravdy. V případě inscenace Krásné psací stroje nejde totiž ani tak o to, o ČEM se hraje, ale JAK se hraje.
A hraje se báječně. Režisér Jiří Havelka spolu s herci Miloslavem Königem (Jana Zábrana), Petrem Jeništou (Josef Škvorecký), Ladislavem Hamplem (Bohumil Hrabal), Jiřím Vyorálkem (Jiří Kolář) i muzikanty vytvořili svižné, inteligentní, hravé a přes poučení zábavné představení, kde skvostně hrají všichni a všechno.
Krásné psací stroje
Inscenátoři neupozadili žádnou složku. Herci mají dostatek prostoru pro kreativní zprostředkování své postavy, naprosto výjimečně skvěle dotvářejí své charaktery zpěvem, ale v inscenaci dokonale hraje i scéna a rekvizity. Hraje se totiž s detailem, vše do sebe zapadá a nic není zbytečné. Těžko někoho vyzdvihovat či upozorňovat na jednu zdařilou situaci. Tady se hraje na celek, žádná všeobecná vata. Každé gesto, pohyb, intonace má smysl a slouží celku. Na zábradlí vytvořili moderní představení, které stojí zato vidět. V nejbližší repríze mají diváci tu možnost 3. března.